RECENZE: Strýček Váňa, Harold Pinter Theatre ✭✭✭✭✭

Mark Ludmon recenzuje Čechovova Strýčka Váňu v režii Iana Ricksona, který se právě uvádí v londýnském Harold Pinter Theatre.

Toby Jones a Richard Armitage v inscenaci Strýček Váňa. Foto: Johan Persson Strýček Váňa

Harold Pinter Theatre, Londýn

Pět hvězdiček

Rezervovat vstupenky Přestože Strýček Váňa oplývá tísnivou atmosférou zmaru a úpadku, bývá považován za jednu z Čechovových komediálnějších her. Nová adaptace Conora McPhersona v londýnském Harold Pinter Theatre v režii Iana Ricksona tento aspekt podtrhuje téměř fraškovitým tónem. Představení je díky tomu nesmírně zábavné a přístupné, aniž by tím utrpělo celkové vyznění naprostého zoufalství.

Richard Armitage a Peter Wight. Foto: Johan Persson

Zobrazení „strašného venkovského života“ je v Čechovových dramatech dobře známým motivem. Rozvětvená rodina tu na odlehlém venkovském sídle přežívá v ne tak úplně tichém zoufalství, uvězněna v denní rutině, která nikam nevede. Váňa, strýc mladé majitelky panství Soni, propadl marnosti a potácí se mezi spánkem, pitím a hořkým láteřením nad nesmyslností jejich existence. Místní lékař Astrov, zdrcený ztrátou pacienta, byl vtažen do stejného zahálčivého způsobu života, což ho odvádí od projektů na záchranu krajiny po letech kácení lesů. Poklidnou domácnost rozvíří až návrat Sonina otce, úspěšného profesora, a jeho okouzlující mladé manželky Jeleny. Přestože emoce vzplanou naplno, zdá se, že energii pohlcující entropii nelze zastavit.

Peter Wight, Richard Armitage a Toby Jones. Foto: Johan Persson

Strýček Váňa, poprvé uvedený v roce 1898 v době rostoucích nepokojů před revolucí, vykresluje venkovskou střední třídu v „setrvalém a nezvratném úpadku“, kterou pokrok 19. století nechal za sebou. To se brilantně odráží v scénografii Rae Smithové, kde do spoře osvětleného obývacího pokoje pronikají listnaté větve, jako by dům už dávno pohlcovala příroda. Světelný design Bruna Poeta si pohrává se stíny a světlem, díky čemuž scéna působí jako přízrak na obnaženém moderním jevišti 21. století s přiznanými požárními dveřmi a vzduchotechnikou.

Obsazení inscenace Strýček Váňa. Foto: Johan Persson

Ačkoli se děj stále odehrává v Rusku konce 19. století, McPhersonova adaptace dodává Čechovovu textu údernou modernost díky srozumitelnému, hovorovému jazyku. Toby Jones je vynikající jako tragikomický Váňa, zanedbaný, zoufalý a beznadějně zamilovaný do Jeleny, kterou Rosalind Eleazarová ztvárňuje s velkým šarmem i patrným podrážděním. Ciarán Hinds jako samolibý a nabubřelý profesor působí jako přesvědčivý antagonista, který sice mluví pravdu, ale je stejně nepraktický a odtržený od reality jako zbytek rodiny. Richard Armitage dokonale ztělesňuje Astrovův zápal s fyzickým nasazením, které nevyhnutelně přitahuje jak Jelenu, tak Soňu v podání Aimee Lou Woodové, zatímco sám směřuje k vlastnímu úpadku.

Toby Jones, Aimee Lou Woodová a Rosalind Eleazarová. Foto: Johan Persson

Silný ansámbl doplňují skvělé výkony ve vedlejších rolích: Peter Wight jako správce Telegin, Anna Calder-Marshallová v roli letité chůvy a Dearbhla Molloyová jako malátná matriarcha Marie. Pokud se ptáte, zda potřebujeme další provedení Strýčka Váni, tato živá adaptace vás přesvědčí. Čechovovo drama otevírá moderním a břitkým způsobem, který přesně zachycuje černý humor životů drcených zklamáním a frustrací.

Uvádí se v londýnském Harold Pinter Theatre do 2. května 2020.