RECENZE: Violet, American Airlines Theatre ✭✭✭✭✭

Foto: Joan Marcus Violet

American Airlines Theatre

10. dubna 2014

5 hvězdiček

Když jsou muzikály ve své nejlepší formě, dokážou velké věci. Můžou posvítit na konkrétní dobu či osobnost, pomoci nám pochopit jinou kulturu, filozofii či éru společenských změn, vyvolat vlnu upřímného smíchu nebo nás prostě rozhýbat k tanci. Někdy, i když ruku na srdce, stává se to zřídka, dokáže muzikál přinést pochopení základních životních lekcí. Nedávným příkladem byl kus Next to Normal.

A přesně taková je i Violet, která se nyní hraje v American Airlines Theatre na 42. ulici. Jde o silné, vskutku pozoruhodné dílo s libretem a texty Briana Crawleyho a strhující, evokativní a vzrušující hudbou Jeanine Tesori.

Příběh je prostý. Jako malou dívku zasáhla Violet do obličeje hlava sekery a od té doby žije s obrovskou jizvou. Vlastně s jizvami dvěma: fyzickou připomínkou onoho nárazu a jizvou na duši – hluboce zakořeněným přesvědčením, že není krásná, nemůže být milována a nikdo o ni nikdy nebude stát. Tvrdohlavá a odhodlaná Violet však hledá útěchu ve víře. Na začátku muzikálu se vydává na cestu autobusem napříč zemí za televizním léčitelem, aby ji zbavil jejího handicapu. Cesta se však v každém ohledu ukáže být nečekanou. Na jejím konci projde Violet vnitřní proměnou.

Každý soudný divák, který uvidí tuto vynikající inscenaci v citlivé a rozhodné režii Leigh Silvermanové, musí z představení odejít dojatý, poučený a vnitřně zasažený. Je to kus provokativní i hřejivý zároveň. Skutečný divadelní skvost.

Libreto je úsporné, úderné, vtipné a plné pochopení pro křehkost lidské psychiky i hrůzy společenských předsudků a nespočetných způsobů, jakými si lidé dokážou v každodenním styku úmyslně či nevědomky ubližovat. Hudba s libretem dokonale ladí díky sérii nádherných, vášnivých melodií a hymnů, které rámují Violetinu cestu a vykreslují ji v barvitých vokálních liniích.

K famózní atmosféře přispívá naprosto přesný casting.

Sutton Fosterová nikdy nebyla lepší než zde, a to už zářila v mnoha jiných, lehčích rolích. Svoji Violet hraje bez příkras, syrově, útočně i zoufale. Nepoužívá žádný make-up, takže jizva je zcela v představivosti diváka, ale díky přesnému, detailnímu a intenzivnímu výkonu Fosterové ji vidíte přesně tak, jak ji vnímá ona sama: tedy mnohem děsivěji, než by kdy vypadala v reálu.

Šokujícím a krásným způsobem se to projeví ve chvíli, kdy se Violet vrací na zastávku přesvědčená, že je vyléčená. Celé tělo Fosterové, ale hlavně její tvář a oči, vyzařují sebevědomí, jistotu a krásu. Když ji pak Colin Donnell v roli Montyho zdrtí zprávou, že k žádnému zázraku nedošlo, Violetina duše se nám hroutí přímo před očima. Na scénu se vrací uštvaný a zničený uzlíček neštěstí. Je to fenomenální herecký moment – pravdivý, zdrcující a až znepokojivě působivý.

Její výkon je však dechberoucí po celou dobu. Fosterová se nebojí nejtemnějších koutů své postavy a ukazuje všechny odstíny Violetiny duše, od naprostého zmaru po blaženost. Kdo ji letos bude chtít porazit v boji o cenu Tony, bude muset předvést nadlidský výkon.

Jako u všech velkých výkonů, i Fosterová čerpá energii z bezchybné souhry s ostatními kolegy, kteří jí tvoří skvělý protipól.

Colin Donnell jako Monty – neuvěřitelně pohledný, arogantní, sexy, ale i plytký a sebestředný voják, kterého Violet potká v autobuse – je výjimečný. Zcela nově definuje pojem „ošklivost“ (tu vnitřní). Je to báječný výkon plný svůdných nuancí a nevyřčené sebestřednosti. A závěrečná scéna mezi ním a Fosterovou je přímo výbušná.

Alexander Gemignani je skvostný jako Violetin prostý otec z venkova, muž pronásledovaný ztrátou ženy a výčitkami z toho, jak reagoval na dceřino zranění. Ukazuje nám Violet svýma očima – jako roztříštěný odraz své zesnulé manželky. Je to křehký, naprosto uvěřitelný výkon plný něhy a otcovské snahy chránit. V písni „That's What I Could Do“ trhá srdce.

Annie Goldenová je úžasná v roli staré dámy z autobusu, která jako první pocítí Violetinu méně příjemnou stránku; je dokonalým zosobněním obyčejné „slušnosti“. Později se objeví jako hotelová prostitutka v Memphisu – zanedbaná, zoufalá, zdrogovaná a v každém ohledu (doslova i přeneseně) ohromující. Radost pohledět.

Výkonem večera je však pro mě Joshua Henry. Jeho Flick, černošský důstojník a Montyho parťák, je bezchybný. V sólovém čísle „Let It Sing“ je naprosto strhující. Finální vykoupení pro Flicka i Violet funguje mimořádně dobře. Emoční stránku postavy hraje s velkým citem pro detail a v podtextu. Méně nadaný herec by mohl sklouznout k lacinému srovnávání toho, jak Flick vnímá barvu své pleti a Violet svou jizvu, ale Henry pokaždé udeří na tu správnou notu. Divák přesně vidí, proč byl Montyho přítelem a zároveň jím opovrhoval. I pro něj bude letos cena Tony na dosah ruky.

Obrovským přínosem inscenace je, že často nelze rozlišit mezi hudbou a mluveným slovem. Písně jsou organickou součástí vyprávění a muzikálnost prostupuje každou scénou. Je to dokonalá harmonie textu a partitury.

Ensemble je sice malý, ale špičkový. Orchestr pod vedením Marka Raftera hraje dynamicky a dravě. Nápadité svícení Marka Bartona efektivně proměňuje minimalistickou scénu Davida Zinna a společně dokonale navozují atmosféru poloviny šedesátých let.

Violet je vybroušený muzikálový drahokam, vytesaný z pravdy a bolesti a vyleštěný umělci s neobyčejným talentem. Nezapomenutelný zážitek.

Udělejte cokoli, jen abyste to viděli.