RETRO ČTVRTEK: Představujeme Emily Langham

V tomto díle rubriky Retro čtvrtek si Sarah Day povídala s Emily Langham o muzikálech Hello Dolly! a Bídníci i o jejím novém podnikání v oblasti instruktáže pilates.

Emily Langham. Foto: Michael Wharton Jaké bylo vaše úplně první představení v dětství a co vás vlastně přivedlo do světa divadla?

Během školy jsem byla vždycky členkou dramatického kroužku a často jsme pořádali koncerty a představení ve školní aule. Hlavním spouštěčem ale bylo, když jsem sledovala orchestrální zkoušku (sitzprobe) Bídníků. Zeptala jsem se, kolik člověku musí být, aby mohl hrát malou Cosette, a řekli mi, že asi tak jako mně. Pozvali mě na konkurz a měla jsem to štěstí, že jsem roli dostala. Úplně mě to pohltilo a věděla jsem, že to je přesně to, co chci dělat.

Gratulujeme k roli v produkci „Hello, Dolly!“ na West Endu. Povězte nám něco o konkurzu a na co se nejvíc těšíte? Moc děkuji. Strašně se těším, až to vypukne… ať už to bude kdykoli. Samozřejmě se nemůžu dočkat, až se divadla znovu otevřou, ale ze všeho nejvíc se těším na spolupráci s tvůrčím týmem – Dominicem Cookem, Billem Deamerem a Nickem Skilbeckem. Měla jsem to štěstí s tímto týmem spolupracovat už v National Theatre na inscenaci Follies. Byla jsem jimi tehdy naprosto ohromená. Myslím, že mi práce na Follies hodně pomohla i při castingovém procesu na Hello Dolly!

Jako malá Cosette v Bídnících na West Endu v roce 2004 Proč je pro vás divadlo důležité?

Divadlo je forma úniku z reality, jak pro herce, tak pro diváky. Vyprávěním příběhů na jevišti přenášíme publikum do jiného světa. Podněcujeme lidi k emocím – aby se usmívali, smáli, i plakali.

Jak vypadá váš proces, když se vžíváte do role pro konkrétní představení?

Pokládám si (jako postava) spoustu otázek, abych zjistila, kdo jsem a odkud pocházím. Tato „backstory“ mi napoví, co se v mém životním příběhu dosud odehrálo. To je v podstatě vše, co potřebuji vědět, protože zbytek vyplyne sám, pokud zůstanu v daném okamžiku, budu naslouchat a adekvátně reagovat.

Jak se udržujete kreativní během lockdownu?

Lockdown je náročný, ale chodím na hodiny tance a zpěvu přes Zoom u spousty skvělých lektorů. Hodně cvičím zpěv a snažím se nahrávat, abych si to mohla zpětně poslechnout a zlepšovat se. Naprosto miluju čtení, takže tomu se teď věnuju hodně. Měla jsem štěstí, že jsem mohla být součástí webinářové série s názvem The Theatre Channel. Natáčeli jsme v The Theatre Cafe a bylo to skvělé pro udržení se v herní kondici.

Jako Gertie Cummings v Oklahomě v Chichester Festival Theatre roku 2019. Foto: Johan Persson Vedete také vlastní lekce pilates. Řekněte nám, jak jste se k pilates dostala a kde se k vám naši čtenáři mohou připojit? Pilates jsem začala cvičit už jako malá a od té doby mě provází celým mým tanečním tréninkem. Před pár lety jsem se rozhodla udělat si instruktorský kurz na lekce na podložce (Mat Pilates). Vždycky to pro mě byla forma meditace, protože vyžaduje velké soustředění. Když minulý rok přišel lockdown, hned jsem skočila na podložku, abych si zachovala zdravý rozum, a kamarád se mě zeptal, jestli bych neučila online. Moje první lekce na Zoomu měla 90 lidí! Poté jsem se rozhodla si vzdělání rozšířit i o cvičení na strojích. Moje lekce pořád frčí – naprosto mě to baví. Lekce si můžete zarezervovat na webu www.emilylanghampilates.com nebo mě najdete na Instagramu @EmilyLanghamPilates – ó, malá nevyžádaná reklama! Podělíte se s námi o jednu ze svých nejlepších nebo nejvtipnějších historek z jeviště?

Jeden z mých nejkrásnějších zážitků na pódiu je určitě vystupování v Royal Albert Hall po boku Tracie Bennett při předávání cen Olivier Awards. Pamatuji si, jak jsem tam stála v čelence posázené krystaly Swarovski a v těch nejkrásnějších šatech ušitých na míru, sledovala Tracie Bennett, jak předvádí mistrovské číslo „I’m Still Here“, a říkala si: Tak takhle vypadají splněné sny!

Jedna z nejvtipnějších vzpomínek pochází z mého prvního angažmá, „Mack and Mabel“ v Chichester Festival Theatre. Během čísla s Keystone Cops jsme byli oblečení jako policisté, a když mě jeden z kluků přeskakoval přes hlavu, shodil mi helmu. Skončilo to tak, že jsem se ji snažila honit po jevišti jen se síťkou na vlasy na hlavě.

Které tři věci u vás v šatně vždycky najdeme? Třeba talismany pro štěstí, věci, co vám pomáhají na scéně… modré M&M’s?

Talismany pro štěstí vyloženě nemám, ale v šatně u mě vždycky najdete nějakou svačinu, podložku na pilates a zápisník.

Kdyby byl váš život divadelní hrou, jak by se jmenovala a proč?

„Kenny a já“ – mám štěně plemene Cavachon, kterým jsem úplně posedlá. Jmenuje se Kenny po mém dědečkovi a upřímně řečeno, je to ta nejlepší zábava, jakou jsem kdy viděla. Máme takové malé komické duo, protože jsem se naučila imitovat jeho hlas, takže spolu vedeme dialogy. Je to trochu jako břichomluvecké vystoupení.

Co byste poradila čerstvým absolventům hereckých škol?

Nespěchejte. Není kam. Dveře se otevřou a pokud jimi projdete, na druhé straně na vás čeká dobrodružství. Dělejte svou práci s vášní, bez ohledu na to, jak je velká nebo malá, a nikdy se nepřestávejte učit. Jo a podporujte své kolegy. To je hrozně důležité.