RECENZE 2013: The Book of Mormon, Prince of Wales Theatre. ✭✭✭

The Book of Mormon v Londýně The Book Of Mormon Prince of Wales Theatre 20. října 2013 Koupit vstupenky | Více informací

Patřím zjevně k těm několika málo, kteří viděli původní obsazení Book of Mormon na Broadwayi a nezažili žádné zázračné, řehotavé „muzikálové prozření“. Působilo to na mě roztěkaně, dětinsky a až příliš křečovitě; hudba byla spíš zapomenutelná koláž, i když tu zazněly i skvělé výkony (a také pár opravdu tristních).

Teď se chystá na West End do Prince of Wales Theatre – s miliony liber v předprodejích a s ďábelsky nakažlivým „šeptandovým“ nadšením, které z toho dělá TEN lístek, po kterém všichni touží.

Včerejší publikum na předpremiéře to zbožňovalo – když zrovna chápalo, co se děje. Většinu „insiderských“ muzikálových vtipů ale minulo (třeba parodie na I Have Confidence In Me byla skoro u konce, než se většina chytila; zato u Tomorrow… byli rychlejší) a dlouhé pasáže působily spíš zmateně než pobaveně. Přesto bylo vidět, že se diváci za každou cenu chtějí bavit tím, co se před nimi odehrává.

Za sebe musím říct, že je naprosto zřejmé, že herci, kteří dřou v téhle věci od Parkera, Lopeze a Stonea, jsou bez výjimky ve špičkové formě a jedou stabilně na víc než sto procent.

Tahle inscenace je o hodně, o hodně lepší než původní broadwayská verze.

Gavin Creel je v roli samolibého Eldera Price v fantasticky vítězné formě, pevně přesvědčený o svém osudu v Orlandu. Zpívá stylově a s vřelostí a jeho komické načasování je výtečné. Jared Gertner je ve všech ohledech báječný jako šprtovský Elder Cunningham, který obrátí jeden africký kmen na svou vlastní směs mormonské mytologie a sci‑fi „klasiky“ – s překvapivě působivými výsledky. Podobně jako James Corden umí svou nadměrnou postavu proměnit ve zdroj skvělé komiky, ale na rozdíl od Jamese Cordena je plný lehkosti, jemnosti a nekonečně bublající radosti a energie – a nikdy neváhá přenechat reflektor někomu jinému.

Stephen Ashfield, bezchybný Bob Gaudio v Jersey Boys, je tu téměř k nepoznání jako trýzněný Elder McKinley, který se snaží potlačit svou vnitřní Ginger Rogers. Jeho zpěv i skvělé tancování jsou ohromující – a zároveň směšně zábavné. Vlastně tenhle titul nikdy není lepší než ve scénách, kde Elders zpívají a tančí: každý z nich je švihák, přesný, obratný a pěvecky pevný a všichni tančí s chirurgickou precizností a výborným komickým efektem. Je radost je sledovat – ale Mark Anderson (jeho surikata mi zůstane v hlavě navždy), Ashley Day a Michael Kent září jako příslovečné třpytivé hvězdy a do každé vteřiny na jevišti vnášejí okouzlující zručnost a šmrnc.

Alexi Khadime je krásná hlasem i zjevem jako nevinná Nabulungi a Giles Terera je senzací jako její ochranitelský, ale cynický otec; s drsně prostořekým Hasa Diga Eebowai doslova zvedá divadlo ze sedadel.

Tyrone Huntley je žhavý zloděj scén jako Doktor s larvami v šourku.

Není tu nikdo unavený, vyčpělý ani neschopný; všichni jsou ve vrcholné formě.

Choreografie Caseyho Nicholawa je náročná, překvapivá a vyloženě lahodná – a všichni ji provádějí s půvabem a nadšenou energií, kterou nelze neobdivovat. Vlastně není nic, co by se na téhle produkci nedalo obdivovat… jenže samotná show – text i hudba – nedosahují závratných výšin výkonů ani zcela neodpovídají humbuku kolem.

V jádru jde o sérii skečů: většinou to drží pohromadě, místy je to opravdu vtipné, jindy zapomenutelné a až příliš často děsivě nevkusné. Mnoho žen v hledišti (a nemálo mužů) rozhodně nepovažovalo vtipkování o ženské obřízce za zábavné – a proč by také měly?

Dělat si legraci z náboženství, genderu nebo sexuality je jedna věc; dělat si legraci z lidské tragédie je věc druhá.

Zatímco „book“ má co říct o problémech slepé víry jakéhokoli druhu, o nebezpečí náboženského zápalu mezi nevzdělanými, o tom, jak moderní společnost přijme téměř cokoli jako „náboženství“, i o potlačování, které vyplývá z náboženského dogmatu – a říká to mimořádně trefně – jindy materiál působí banálně, dětinsky a trochu ztraceně. Třeba číslo Spooky Mormon Hell Dream je nekonečné a příběh nijak zvlášť neposouvá.

V partituře jsou skvělé momenty – I Believe, Hello a Turn It Off jsou samé klenoty – a Joseph Smith American Moses je malý zázrak: s jehlovou přesností paroduje Small House Of Uncle Thomas z The King And I. Ve většině případů se vám ale melodie nezaháknou do podvědomí a nezačnou vás pronásledovat.

Příliš často je špatně vyvážený zvuk a výslovnost se ztrácí – velká škoda, zvlášť když jsou texty písní pro diváky nové a část radosti plyne právě z kontrastu sprostých slov a „nepatřičných“ obratů. Ale zdá se, že je to záměr; na Broadwayi to bylo stejné.

Ale podívejte: pokud chcete nenáročný večer plný smíchu, který udělá nezapomenutelným špičkové obsazení zpívajících a tančících profíků, pak se téhle společnosti v téhle inscenaci The Book of Mormon jen těžko hledá konkurence.

Koupit vstupenky na The Book Of Mormon