SPECIÁL: Jak se vplétal život do Slámového manžela

Rhys Jennings o cestě nového muzikálu The Wicker Husband na jeviště. Představení, které se aktuálně uvádí v divadle Watermill Theatre v Newbury do 26. března, s sebou při uvádění tohoto nového britského muzikálu neslo řadu výzev.

BYLO NEBYLO MEZI VRBAMI

„Milá Ursulo,“ stalo v mém e-mailu. „Nedávno jsem narazil na Tvou povídku The Wicker Husband a měl jsem ten úžasný pocit... jako když vstoupíte do neoznačené místnosti a najdete přesně to, co hledáte.“

To bylo v září 2011, ale stále si pamatuji to ryzí vzrušení z objevování. Byl to příběh, který působil starobyle a zároveň svěže, epicky i komorně. Na tak krátké dílo toho vypovídal mnoho o tom, jak se k sobě navzájem chováme. Věděl jsem, že prostě musím The Wicker Husband uvést na scénu.

Ursulina odpověď byla naštěstí důrazná: „Je to jen nápad. Použij ho, zneužij ho, rozbij ho a uvidíš, co z toho vzejde.“

O jedenáct let později jsme tady, v jednom z nejprestižnějších britských divadel pro muzikálovou tvorbu, a připravujeme obnovenou premiéru tohoto krásného kusu. Vybudovali jsme neuvěřitelnou rodinu a byla to pořádná jízda…

2022 – Watermill Theatre
George Maguire, Sebastian Charles (loutkoherci Proutěného manžela) a Gemma Sutton (v roli Ošklivé dívky).
Foto: Helen Maybanks NÁŠ PROUTĚNÝ MUŽ

Jako všechny dobré nápady, i tento chvíli jen tak čeřil hladinu. Čas od času jsem načrtl scénu nebo rozpracoval minulost postav, ale pravdou bylo, že jsem nevěděl, kde začít.

Byla to velká ryba. Potřeboval jsem pomoc, abych ji vytáhl na břeh.

Sdílel jsem The Wicker Husband s Charlotte Kristenrou, režisérkou, kterou jsem dlouho obdivoval. Její reakce byla: „To mě zajímá mnohem víc než nějaké zaprášené řecké nesmysly. Ale nemyslíš, že by to měl být muzikál?“

Muzikál? Zajímavé. Ale jak?

The Wicker Husband ležel další dva roky ladem, dokud jsem jednou nebyl na turné s bizarním dětským představením s čertovsky vtipnou hudbou od chlápka jménem Darren Clark. Nad několika (možná až příliš mnoha) pintami v pubu The Rusty Bicycle v Oxfordu jsme s Darrenem zjistili, že oba milujeme lidové příběhy. Navnadil jsem ho jedním konkrétním – něčím, co jsem hrozně chtěl adaptovat, ale nevěděl jsem jak. „Potřebuje to hudbu, nemyslíš?“

O pár týdnů později mi přišla zpráva: „Čau kámo, nemohl jsem si pomoct. Už k tomu píšu písničky.“ Chtěl bych si je poslechnout?

Listopad 2013. Darren se sklonil nad omlácenou kytarou ve svém ušmudlaném studiu ve Waterloo a začal brnkat. Hrál a vyprávěl mi o hrstce písní – v podstatě jen skicách, poloformovaných věcech – ale plných radosti, lásky a vtipu. Nebyl jen inspirován – skočil do toho po hlavě.

Nepochopte mě špatně, pořád jsem neměl ani šajnu o tom, co dělám! Ale na tom už nezáleželo. Protože v Charlie a Darrenovi jsem našel spojence, kteří byli z toho příběhu stejně nadšení jako já.

2015 – Divadlo Unicorn
Rané workshopy: Ashleigh Cheadle, Will Cousins, Maisie Turpie, Joshua LeClair, Mei Mac, Geri Allen, Rachel Selenius MOČÁL Charlie přesvědčila divadlo Unicorn, aby nám na týden půjčilo studio. Někdy stačí jen trocha prostoru a času, aby se věci daly do pohybu. Naším cílem bylo prozkoumat svět příběhu, odhalit jeho jazyk a zjistit, pro koho by se měl vyprávět.

Podali jsme žádost o grant u Arts Council, abychom mohli zaplatit herce a materiál. Neuspěli jsme.

Byli jsme však odhodlaní využít volný prostor, který nám byl darován, a tak jsme oslovili své kolegy a přátele: mohl by nám někdo věnovat týden, den nebo aspoň hodinu svého času? Během toho týdne se u nás vystřídalo přes čtyřicet tvůrců všech profesí – herci, hudebníci, zpěváci, tanečníci i loutkoherci – a to, co vzniklo, působilo naprosto přirozeně a kolektivně.

Věděli jsme, že loutkoherectví je součástí jeho výrazu, a díky inkubačnímu programu divadla Little Angel jsme mohli prozkoumat první nápady s loutkami. Dostali jsme se do finále cen KSF Artists of Choice, uspořádali úspěšný crowdfunding a cestou zažili i spoustu odmítnutí: „příliš velké“, „příliš drahé“. Klasika.

Bez zázemí pro podporu nových muzikálů jsme těžko sháněli zdroje (čas, prostor, peníze) na dramaturgickou práci, kterou text potřeboval. Na pomoc nám přišly nabídky od předních britských dramatických škol, abychom materiál workshopovali s jejich studenty. Royal Welsh College of Music and Drama, Guildhall a Trinity Laban nám podaly pomocnou ruku, za což jim budeme navždy vděční.

Poté jsme v roce 2016 požádali o prestižní cenu Stiles and Drewe Mentorship Award – a vyhráli jsme.

2016 Divadlo Novello
Rhys Jennings a Darren Clark přebírají cenu za mentoring od George Stilese a Anthonyho Drewa SRDCE VÝPLETU

Když jsme na jevišti divadla Novello potřásali rukama našim novým mentorům Georgi Stilesovi a Anthony Drewovi, věděli jsme, že je to zlom. Ale nikdo z nás netušil, jak zásadní tato výhra bude. (Když si pomyslím, že jsme termín přihlášky málem promeškali o pár minut!)

Náš rok mentoringu začal tvůrčím soustředěním ve Francii za asistence George a Antse.

„Nemyslíte, že tady chybí písnička, pánové?“ říkával George a o pár hodin později už nám Darren na sluncem zalité terase zpíval první verzi něčeho nového. Každý den přinesl malý objev, pečlivě upravený dějový zvrat nebo vzrušující nové číslo.

Cena zahrnovala i dvě laboratorní čtení, která nám umožnila pracovat s profesionálním obsazením. Zpětná vazba od diváků i odborné poroty byla nesmírně konstruktivní a lekce, které jsme dostali při práci s herci takového kalibru, byly k nezaplacení.

Tato kapitola naší cesty vyvrcholila ukázkovým představením v divadle The Other Palace.

Očekávání před oním dnem se nedalo s ničím srovnat a ten pocit satisfakce při prvním uvedení The Wicker Husband před vyprodaným sálem byl prostě nepopsatelný!

2018 – Showcase v The Other Palace
Mark Aspinall, Rebecca Trehearn, Sebastian Torkia, Jamal Andreas, Roger Evans, Elexi Walker, Courtney Bowman, Ruari Glasheen, Jon Whitten, Loren O'Dair, Anne-Marie Piazza, Tyrone Huntley, Clive Rowe, Charlotte Westenra, Ursula Wills-Jones, Rhys Jennings, Darren Clark, George Stiles, Anthony Drewe
Foto: Samuel Black PODZIM SMĚŘUJE K ZIMĚ

Showcase měla skvělou návštěvnost i ohlas. Následovala vlna nadšení a potkali jsme několik producentů, kteří měli zájem o plnohodnotné uvedení.

Ale s Darrenem a Charlie jsme byli v naší tvrdohlavosti jednotní. V té fázi už jsme cítili zodpovědnost za tento příběh, toto naše „dítě“. Mělo to potenciál být něčím skutečně dechberoucím a pro nás to bylo buď všechno, nebo nic. Zmenšení obsazení, osekání kapely, vynechání loutek – to byly kompromisy, které jsme prostě nechtěli udělat. Byli jsme sice neznámí autoři s neznámým příběhem, takže naše troufalost musela být znepokojivá, ale dali jsme jasně najevo, že producent, který chce The Wicker Husband, bude muset být neuvěřitelně odvážný.

Po vzrušení z předchozího roku to vypadalo, že jsme na mrtvém bodě. Strávili jsme mnoho ponurých večerů litováním se, vzdycháním do prázdných sklenic a přemýšlením, proč jsou nové britské muzikály tak riskantním podnikem.

Mezitím jsme z rozmaru přihlásili The Wicker Husband na muzikálový festival v USA. Jako britský autorský tým jsme věděli, že šance na úspěch je mizivá, ale řekli jsme si, že to stojí za pokus.

Když mi zavolali z New Yorku s nabídkou jednoho z osmi prestižních míst na festivalu, udělal jsem svůj první kotrmelec v dospělosti.

2018 – NAMT Showcase
New World Stages, New York POHLED, KTERÝ SE JEN TAK NEVIDÍ

National Alliance for Musical Theatre (NAMT) je nezisková organizace věnující se rozvoji muzikálového divadla. Jejich každoroční Festival nových muzikálů přitahuje investory, producenty a umělecké šéfy z celého světa.

Každý tým připraví 45minutový úryvek, který se během dvou dnů dvakrát představí. Měli jsme štěstí na výjimečně talentované obsazení, které zkoušelo mezi nabitými termíny na Broadwayi. Bylo úžasné vidět, jak nadšeně herci i diváci na náš materiál reagovali. I přes svůj unikátní britský nádech se ukázalo, jak univerzální příběh The Wicker Husband je.

Naše zkušenost na NAMT také ukázala, jak moc jsme ve Velké Británii opatrní, zaměření na Londýn a příliš závislí na zavedených autorských týmech.

Nevěříme novým příběhům a rozhodně nevěříme divákům, že s námi půjdou po neprošlapaných cestách. Žasli jsme nad nespočtem cen, stipendií, tvůrčích pobytů a investičních příležitostí, které jsou tam k dispozici – všechny zaměřené na pěstování inovativních nápadů a nových talentů. K novým muzikálům tam přistupují velmi seriózně; je to součást jejich kulturní DNA. Z tohoto přístupu bychom se mohli mnohé naučit.

Přijetí naší festivalové prezentace a nespočet kontaktů, které jsme poté navázali, nám otevřely oči. Ale mezi všemi těmi producenty a divadelními společnostmi z celé Severní Ameriky byl jeden účastník, který nás nadchl víc než kdokoli jiný: Paul Hart.

https://youtu.be/KjP4K8LH4RM

DODÁM VRBOVÉ PROUTÍ

Umělecký šéf Watermillu byl v našem hledáčku už roky. Byl v porotě obou našich laboratorních čtení a od té doby jsme si všichni, včetně Paula, s myšlenkou na inscenaci pohrávali. Oživit The Wicker Husband v tak idylickém prostředí, s jeho vrbami a klikatou řekou; jak úžasně symbolické.

Ale přestože byl Watermill ideální volbou, The Wicker Husband byl velký a náročný kus; vyžadoval pečlivé strategické plánování. Abych pravdu řekl, už jsme tu myšlenku málem vzdali.

Když tedy Paul přiletěl do New Yorku na naši prezentaci v rámci NAMT, působilo to jako ten moment ve filmu od Richarda Curtise, kdy hlavní hrdina dorazí na letiště v hodině dvanácté. Nevíme přesně, za jaké nitky musel Paul zatáhnout – jaká kouzla použil – ale nějakým zázrakem do sebe všechno zapadlo.

Březen 2020. Poslední den zkoušek. Celé týdny jsem trávil ve Watermillu, přecházel z místnosti do místnosti – nabízel přepisy scén, sledoval, jak loutky ožívají, potkával herce na chodbách, jak si opakují texty, a nahlížel okny na zkoušení choreografií. Nádherný stroj. Divadlo v té nejlepší podobě.

16. března, 19:30. „Lidi, děkujeme, že jste přišli.“ Paul Hart stojí na scéně Anny Kelsey před publikem naší novinářské premiéry. Oznamuje nám, že premiér právě vydal prohlášení – i když toto publikum už není třeba informovat; telefony bzučely celý večer. Vláda vydala „důrazné doporučení“, aby se všechna divadla zavřela. Watermill nás zve, abychom zůstali a užili si toto poslední představení.

A tak se stalo. V blažené nevědomosti o tom, jak dlouho to může trvat nebo kdy se to přežene, herci a štáb The Wicker Husband vstoupili na jeviště.

VÝPLET ZAČÍNÁ ZNOVU

Do divadla chodíme, protože milujeme příběhy. V divadle pracujeme, protože je milujeme vyprávět. Vypravěči touží po tom vzrušení, kdy vedou diváka hluboko do močálu. „Pojďte za námi,“ zpíváme, „známe cestu.“

Ale často tu cestu vůbec neznáme. Tápeš slepě blátem a doufáš, že tam za těmi stromy něco je. Hned za těmi dveřmi.

Pletení Proutěného manžela (The Wicker Husband) tak chvílemi působilo. Nebyla tam žádná vyšlapaná cestička, jen série odvážných skoků, chybných odboček a laskavých pomocníků.

Když show v roce 2020 dostala takovou ránu, myslel jsem, že je konec. Že to byla naše jediná šance. Ta ztráta byla... hluboká. Seděl jsem pod skutečnou vrbou, jen pár kroků od divadla, a plakal. Ztratit dítě je hrozná věc.

Ale k výchově dítěte je potřeba celá vesnice, a když jsem konečně vzhlédl od svého smutku, našel jsem Watermill, Charlie, Darrena, naše mentory, přátele a společníky – naši „vesnici“, která byla odhodlaná ten příběh dovyprávět. Nebylo to snadné, ale jsme tu, abychom ho vyprávěli.

A vy jste tu, abyste ho slyšeli.

VÍCE O MUZIKÁLU THE WICKER HUSBAND NAJDETE ZDE