ROZHOVOR: Michael Morpurgo o inscenaci Private Peaceful

Zatímco se nová divadelní adaptace Private Peaceful vydává na národní turné, oblíbený dětský autor Michael Morpurgo vypráví o skutečných událostech, které příběh inspirovaly – a o tom, jak Válečný kůň (War Horse) málem skončil naprostým fiaskem...

Michael Morpurgo Začalo to dopisem. Před dvaceti lety navštívil Michael Morpurgo, autor jedněch z nejmilovanějších dětských knih všech dob, včetně Válečného koně a Kensukeho království, muzeum věnované první světové válce v belgickém Ypres.

Právě když odcházel, padl mu do oka zarámovaný dopis za sklem, jehož obálka byla adresována ženě do Manchesteru.

„Ten strojem psaný dopis byl tak strohý,“ vzpomíná Morpurgo. „Stálo v něm: ‚S politováním vám oznamujeme, že váš syn byl za úsvitu toho a toho dne zastřelen. S úctou...‘ Podíval jsem se na obálku a viděl jsem, že byla roztržená – byla tam obrovská trhlina. Ta trhlina mi prozradila okamžik, kdy se té ženě zhroutil svět. Otevřela jej a zbytek jejího života už tvořil jen žal a hanba.“

Na chvíli se odmlčí. Síla toho okamžiku v něm přetrvává i po dvou desetiletích. Když Morpurgo mluvil se správcem muzea, ten mu vysvětlil, že během první světové války bylo za úsvitu popraveno kolem 300 britských vojáků za různé činy včetně dezerce, zbabělosti, a dokonce byli dva zastřeleni za to, že usnuli na hlídce.

Daniel Rainford. Foto: Manuel Harlan

Našli staré spisy obsahující podrobnosti o procesech. „Jeden z nich trval méně než 20 minut,“ říká stroze Morpurgo. „Mnozí neměli ani právníka. Drtivá většina trpěla posttraumatickou stresovou poruchou, tehdy nazývanou ‚shell shock‘ (vysazení z boje). Nebyli schopni to zvládnout. Mezi zastřelenými bylo příliš mnoho Irů, příliš mnoho lidí černé pleti. Odcházel jsem z té budovy s pocitem, že tohle je část historie, o které lidé dost nevědí. Tohle nebyla spravedlnost.“

Pohnut tímto zarámovaným dopisem začal Morpurgo psát příběh o dvou bratrech, Tommovi a Charliem, kteří jsou vytrženi ze svého venkovského života, aby bojovali ve válce, přičemž téma těchto poprav v něm hraje zásadní roli.

Příběh vyšel v roce 2003 pod názvem Private Peaceful (Vojín Peaceful) a zaznamenal okamžitý úspěch. Získal ceny Red House Children’s Book Award a Blue Peter Book Award a dostal se do užšího výběru na Carnegie Medal.

Daniel Rainford a Liyah Summers. Foto: Manuel Harlan

Zaujal také spisovatele a režiséra Simona Readea. Morpurgo vysvětluje: „Když kniha vyšla, dělal jsem rozhlasový rozhovor. Cestou domů mi zazvonil telefon. Byl to Simon, který tehdy vedl divadlo Bristol Old Vic. Řekl: ‚Právě jsem vás slyšel v rádiu. Nedávejte práva na Private Peaceful nikomu jinému. Jdu si tu knihu hned teď koupit do knihkupectví a přečíst si ji. Zítra vám zavolám zpátky.‘“

Reade udělal přesně to. Poselství knihy o bratrství, rivalitě, vykoupení a hrůzách války ho tak dojalo, že Morpurgovi oznámil, že knihu zdramatizuje. Chtěl však něco komorního pro jediného herce hrajícího všechny role a chtěl změnit konec.

Morpurgo souhlasil a představení mělo premiéru v roce 2004. Více než 15 let putovalo po světě, od Edinburghu po New York, Austrálii, Skandinávii a mnoho dalších míst. Pak se v roce 2019 Reade rozhodl hru rozšířit. Chtěl větší obsazení a chtěl vrátit původní konec. Vše bylo připraveno na premiéru v Nottingham Playhouse v roce 2020.

Liyah Summers a Daniel Boyd. Foto: Manuel Harlan „Pak se ale všechna divadla zavřela,“ říká Morpurgo. „Myslel jsem si, že než budou moci znovu otevřít, budou se zajímat o jiné věci.“ Ve skutečnosti však divadlo Nottingham Playhouse a produkční společnost Jonathana Churcha během lockdownu spřádaly plány. Nyní se zcela nová verze Private Peaceful chystá na rozsáhlé turné po Spojeném království a Morpurgo je nadšený.

Samozřejmě existují dvě slova, která definují tohoto kultovního autora více než jakákoliv jiná: Válečný kůň. Románu z roku 1982 se prodalo přes milion výtisků, divadelní hru zhlédlo více než sedm milionů lidí a film režiséra Stevena Spielberga byl nominován na šest Oscarů.

Morpurgo si je však jistý, že bez Private Peaceful by se Válečný kůň nikdy neuskutečnil.

Předtím, než se Reade ujal adaptace Private Peaceful, se sice objevily pokusy převést Morpurgova díla na jeviště, ale žádné z nich nezaznamenalo velký úspěch. V jeho kariéře se našly i propadáky. V roce 1989 natočil film s Helen Mirren, Davidem Suchetem a Paulem Scofieldem, ke kterému sám napsal scénář. „Bylo to úžasné obsazení. A byl to příšerný film,“ směje se.

Soubor inscenace Private Peaceful. Foto: Manuel Harlan

Nějakou dobu poté, co se Private Peaceful hrál v Bristol Old Vic, se Morpurgovi ozval někdo z britského Národního divadla. „Zřejmě viděli Private Peaceful a řekli si: ‚Zajímalo by mě, co ten chlapík ještě napsal.‘ Zeptali se, zda by mohli pro jeviště adaptovat Válečného koně.“

Válečný kůň se vyvíjel dva roky. Nakonec se Morpurgo dva týdny před premiérou vydal na projížděčku představení. „Bylo to zklamání,“ vzpomíná. „Všechno bylo zmatené. Byla to krize.“

Tým měl dva týdny na nápravu. V odpočtu do premiéry představení přepracovávali, škrtali, přesouvali scény, destilovali ho a zoufale se snažili, aby fungovalo.

Nastal večer premiéry. Morpurgo dorazil do Národního divadla s nervozitou, s čerstvou vzpomínkou na chaos, který viděl před čtrnácti dny. „Rozhlédl jsem se kolem sebe a v hledišti seděl snad každý režisér, kterého jsem kdy poznal.“ Opona se zvedla. Byl to neuvěřitelně napínavý okamžik. Všichni sledovali, jak Joey poprvé ožívá, a pomalu se začalo dít něco zvláštního.

„Všichni ti režiséři, všichni ti důležití lidé… slyšel jsem je plakat. Na konci následovaly obrovské ovace vestoje. Lidé na mě jen pokyvovali – to bylo vše, co snesli, slova už nebyla potřeba.“

Tom Kanji, Emma Manton a Daniel Boyd. Foto: Manuel Harlan

Zbytek je samozřejmě historie. „Ale za velkou část toho vděčím právě Private Peaceful,“ říká Morpurgo.

Mezi oběma knihami jsou samozřejmě podobnosti: nejen prostředí první světové války, ale také způsob, jakým autor neohroženě čelí obtížným tématům.

Pro Morpurga je to nezbytná součást psaní pro mladé lidi. „Mým prvním povoláním byl učitel,“ říká. „Zvykl jsem si vysvětlovat svět způsobem, který je zajímá, ale není traumatizující. Můžete jim říct věci ve správný čas a správným způsobem. To je velmi důležité. Ale je také důležité, aby o tom věděli.“

„Kromě toho,“ pokračuje, „děti dnes vyrůstají mnohem protřelejší než já. My jsme neměli televizi ani chytré telefony. Nevěděli jsme nic, co neprošlo filtrem rodičů nebo učitelů. Předkládali nám přikrášlený svět, dospívání mělo v sobě pomalost a jemnost. Ale dnes děti už dlouho vyrůstají s vědomím, že na světě existují tyto těžké věci. Dějí se války, existují strašné příběhy. Dnes se děti k těmto příběhům dostanou přes telefon ve svém pokoji. Vidí svět v jeho nejkrutější podobě v přímém přenosu. To, co nesmíte dělat, je vyhýbat se mluvení o těchto věcech. Je nesmírně důležité vědět, co se děje, když se svět hroutí.“

https://youtu.be/Eq4RiY8jcDM

A přesně tak to vypadalo poslední dva roky, kdy děti pociťovaly dopady pandemie.

„Byly to pravděpodobně nejtěžší dva roky jejich života. Byly svědky toho, jak rodiče bojují s potížemi, možná zažily odchod prarodičů, a především jim chyběli kamarádi. Budou se chtít jít něčemu zasmát? Ano. Budou si chtít zahrát fotbal? Ano, ano, ano. Ale domnívám se, že příběhy jako Private Peaceful jsou dnes důležitější než kdy jindy. Učí nás o tvrdosti života. Učí nás, jak žít ve světě, který se pokazil, přesně tak, jako se to stalo v posledních dvou letech.“

Morpurgo slibuje, že Private Peaceful končí zábleskem naděje. V roce 2006 bylo britskou vládou posmrtně rehabilitováno více než tři sta britských vojáků, kteří byli za úsvitu popraveni za dezerci, zbabělost a další činy. K tomuto rozhodnutí přispěla i hra Private Peaceful, která se v té době hrála jen pár set metrů od budovy parlamentu.

„Ze smutku si člověk musí najít cestu ven,“ říká Morpurgo a nabízí vlastní nadějnou notu. „Štěstí oceníte, až když projdete temnotou. A pak přijde čas, kdy budeme moci znovu zpívat a smát se.“

HARMONOGRAM TURNÉ PRIVATE PEACEFUL 2022 Přihlaste se k odběru novinek