ROZHOVOR: Sigrid Neilsonová a tvůrci inscenace Lavender Menace

Zatímco londýnské knihkupectví Gays The Word je více na očích (výrazně se objevilo ve filmu Pride/S hrdostí), méně se ví o Lavender Menace. Knihkupectví, které začínalo v šatně prvního gay klubu ve Skotsku, se stalo tepajícím srdcem edinburghské LGBT komunity. Nyní ožívá v oceňované divadelní hře Love Song to Lavender Menace, která se po vyprodané sezóně v Lyceum přesouvá na Edinburgh Fringe Festival. Paul T. Davies vyzpovídal Sigrid Neilsonovou, spoluzakladatelku Lavender Menace, a tvůrčí tým stojící za celým představením.

Matthew McVarish a Pierce Reid v inscenaci Love Song to Lavender Menace Sám se s historií Lavender Menace teprve seznamuji, mohl byste tedy návštěvníkům Fringe ve stručnosti nastínit její minulost – třeba i s nějakou tou zajímavou historkou? SIGRID NEILSONOVÁ, SPOLUZAKLADATELKA LAVENDER MENACE: Knihkupectví vzniklo z faktu, že pro mnoho LGBT lidí, včetně mě, se život v šedesátých a sedmdesátých letech musel odehrávat hlavně mezi řádky knih. Dneska běžně potkáte na Princes Street gay páry, jak se drží za ruce. Tehdy byly i takové drobnosti tabu, nebo dokonce nebezpečné. Jeden gay mi jednou řekl: „Jediná gay scéna ve Fife je u mě v knihovně.“ Bob Orr, který měl zkušenosti s prodejem knih, nás tehdy pozval, abychom se zapojili do stánku s literaturou v gay centru SMG, který založil, a pomohli těm knihám k lidem. Začalo to pár policemi – bylo to prosté. Ale byla to jízda. Jít tehdy s kůží na trh bylo kontroverzní – prakticky na všechno existovaly protichůdné názory – a Gay centrum se dokonce pokusilo některé naše knihy zakázat. Tak jsme odešli a usídlili se v diskotéce Fire Island – v obrovském prostoru šatny, kde vám v zimě šla pára od pusy a kde jste mohli pokecat s „hospodskými lesbami“ i milovníky diskoték, kteří by v životě nevkročili někam, kde je na dveřích cedule. Hra vypráví o tom nenápadném vchodu a omšelém schodišti u diskotéky na Princes Street, hned vedle nápisu „Watches of Switzerland“.

Šlo nám na ruku i tehdejší LGBT nakladatelství. Rita Mae Brownová, jedna z mnoha nových lesbických a gay autorů, vydala komediální bestseller Rubyfruit Jungle a zúčastnila se demonstrace, kde se svými společnicemi skandovaly: „Jsme Levandulová hrozba (Lavender Menace) a nikam neodcházíme!“ Když jsme v roce 1982 otevírali obchod ve Forth Street, pojmenovali jsme ho právě po nich. Náš vývěsní štít byl všem na očích. Byli jsme „obyčejné“ knihkupectví s LGBT romancemi, příručkami o zdraví a sexu, klasikou od Virginie Woolfové či E. M. Forstera, a z kazeťáku nám vyhrávalo všechno od diska až po večerní motlitby na Radiu 3. Mnoho lidí nám prorokovalo, že přežijeme sotva půl roku – a graf našich tehdejších financí vypadal jako horská dráha – ale díky pomoci a energii komunity a tržbám z obchodu i zásilkového prodeje jsme to zvládli. V roce 1987 se obchod přestěhoval do větších prostor v přízemí – stalo se to během jediné noci, kterou popisuje i naše hra – a zavřeli jsme až po patnácti letech.

Hra posouvá ten příběh dál – stále je zásadní říkat, že nikam neodcházíme, jsme divocí, divní a zároveň úplně obyčejní lidé.

Jak jste se rozhodl ztvárnit tuhle historii v divadelní hře? Jaké momenty či příběhy byly pro vás klíčové? A jaký je váš osobní vztah k Lavender Menace? JAMES LEY, DRAMATURG: Zlomovým okamžikem bylo už samotné zjištění, že Lavender Menace vůbec existovalo. Před rešeršemi jsem o tom neměl tušení. Bob mě vzal na prohlídku Edinburghu, ukázal mi klíčová místa spojená s obchody (Lavender Menace a West and Wilde, o kterém jsem už slyšel). Když jsme stáli venku před tím, co kdysi bývalo Lavender Menace, v ten moment mě napadlo, že by z toho mohla být hra.

Když jsem pak zjistil, že Lavender Menace začalo v šatně nočního klubu Fire Island – prvního gay klubu ve Skotsku – věděl jsem, že tu hru prostě musím napsat. Strávil jsem spoustu času s Bobem, Sigrid a dalšími klíčovými lidmi z okolí Lavender Menace a West and Wilde. Hra organicky vyrostla z těchto rozhovorů, z objevování historie a příběhu o tom, jak ten obchod vlastně vznikl.

Můj osobní vztah spočívá v tom, že teď ty zakladatele znám, miluji a obdivuji je. Díky nim jsem objevil celý tenhle svět. Zvou mě na své srazy a já se cítím jako čestný člen Lavender Menace. Někdy, když si uvědomím, že jsem u toho tehdy fyzicky nebyl, nemůžu tomu skoro uvěřit. Také vím, že je to obrovský kus historie osvobození LGBT komunity ve Skotsku a budu to nadosmrti propagovat.

Bob Orr, Sigrid Neilsenová a autor hry Bob Orr. Foto: Flikr/FotoFling Scotland Jsem pamětník a věřím, že 80. léta byla zlatou érou hudby! Tohle je Love Song to Lavender Menace – hraje v tom hudba roli? A pokud ano, co tvoří soundtrack? ROS PHILIPSOVÁ, REŽISÉRKA: Ano, na to si pište, že tam je hudba! Communards, Communards, Communards, Village People, Hi-NRG, znovu Communards, Mel and Kim a mnoho dalšího. James vpletl texty písní přímo do scénáře, takže si můžete zahrát takové „disko bingo“ z 80. let a u toho se smát, brečet a zpívat zároveň. Uvedení v Lyceum mělo skvělý ohlas – překvapilo vás to? Jaká reakce vás osobně nejvíc zasáhla? A upravovali jste hru nějak od té první premiéry? JAMES LEY: Ano i ne. Ano, protože je to edinburghský příběh, je to naše historie a vždycky jsem chtěl, aby se jí dostalo takového uznání – mým cílem bylo, aby Bob a Sigrid získali uznání, které si zaslouží. Ne, protože to byla vůbec první produkce v Lyceum Studio, bylo to v říjnu, ne během Fringe, a nikdy jsem nečekal, že vyprodáme. Bylo to nádherné překvapení – vyprodat sál, muset navyšovat kapacitu, mít skvělé recenze a dojemné reakce lidí. A ano, hru jsme upravili. Pro Fringe jsme ji museli výrazně zkrátit. Snažili jsme se zachovat její srdce, ale původně měla 2 hodiny a 5 minut, teď má 75 minut. Takže prošla pořádnou dietou! ROS: Pro Fringe jsme museli představení osekat až na kost, což byla skvělá lekce v tom, jak jít přímo k věci. Je to bolestivý, ale úžasný proces destilace díla na samotnou esenci. Abych řekla pravdu, vyrůstat v 80. letech nebylo nic moc; hrozba jaderné války, thatcherismus, táta přišel o práci, mámě coby učitelce její práci neustále znevažovali – nebyla jsem fanouškem té doby a jako třešničku na dortu jsem nesnášela Duran Duran. Tahle show mě znovu seznámila s „alternativními“ osmdesátkami, s tou úžasnou kulturou, humorem a odhodláním, které lidé měli. Možnost potkat Boba a Sigrid a poznat detaily toho, jak budovali knihkupectví navzdory tehdejší situaci, mě úplně nakopla. Jakmile jsme hru otevřeli, celá komunita se díky ní znovu našla. Bylo úžasné to sledovat. Jaké jsou vaše naděje pro hru po skončení Fringe? JAMES LEY: Chci jen, aby se ta hra dál hrála a aby každý znal příběh o zrodu LGBT svobody ve Skotsku. Po celém světě je spousta zemí a měst, které tenhle příběh potřebují slyšet, protože třeba čelí útlaku. Chci, aby je tento příběh inspiroval. A chci, abychom znali svou historii. Takže čistě altruisticky (vtipkuji) si přeji, aby hra cestovala a stále se hrála. Také pracuji na scénáři... Moc rád bych s hrou vyjel na turné i do zemí, kde ji lidé opravdu potřebují vidět. A nakonec – jaké jsou vaše tipy, jak přežít festival? JAMES LEY: Pijte hodně vody. Pondělky celé prospěte. Buďte na sebe hodní a navzájem si propagujte svá představení. A taky nezapomínejte, že máme obrovské štěstí být na největším uměleckém festivalu na světě – měli bychom být vděční a užívat si svobodu slova a uměleckého projevu. A pamatujte, že vyspat se můžete v září. ROS: Skočte do toho po hlavě a sbírejte zážitky.

REZERVOVAT VSTUPENKY NA LOVE SONG TO LAVENDER MENACE

Další novinky z Edinburgh Fringe 2018