RECENZE: Amazing Grace, Nederlander Theatre ✭✭

Amazing Grace

Nederlander Theatre

11. října 2015

2 hvězdy

Koupit vstupenky

Loď je pod palbou. Všude vybuchují nálože a ve vzduchu je cítit brutální zmar, jak nástroje smrti poháněné střelným prachem nacházejí svůj cíl. Náhle se ozve obrovská exploze, po ní další a další, ještě silnější než ty předchozí. Člen posádky je vymrštěn vysoko nad palubu. Tohle pro něj nedopadne dobře.

Osvětlení se mění. Zvukové efekty naznačují, že loď se potápí. Mrtvý námořník dopadá na hladinu a spolu s troskami klesá ke dnu u pobřeží Sierra Leone. Nyní jsme pod vodou a sledujeme tragické následky zničeného plavidla.

Náhle se objeví postava, zřejmě hrdina, zapletený do lodních lan. Je v bezvědomí. Očividně se topí. Bez známek života klesá hlouběji. Možná to přece jen hrdina nebude... Pak se ale zleva vynoří starý, věrný otrok Timothy, který viděl svého pána padat do hlubin, a usilovně plave k němu. Přeřízne provaz, popadne bývalého hrdinu a nyní, kdy se sám pasoval do role skutečného zachránce, vyplouvá se svým břemenem k hladině.

Diváci šílí nadšením. První dějství končí – a přitom nezazněla ani jedna odzpívaná nota.

To je Amazing Grace, nový muzikál Christophera Smithe (hudba, texty a libreto) a Arthura Girona (libreto) v režii Gabriela Barreho, který má právě premiérovou sezónu v Nederlander Theatre. Bez nadsázky lze říct, že onen slavný hymnus stejného jména je zdaleka nejlepším kusem hudby v celé partituře, což možná vysvětluje fakt, že se produkce k 25. říjnu loučí.

Popsat hudební složku jako nevýraznou by byl eufemismus. Pár chytlavých melodií tu sice je, ale přebíjí je spousta „efektních“ vysokých držených tónů bez hlubšího smyslu, které mají publikum ohromit. Partitura postrádá soudržnost, chybí jí tah v melodii i harmonii a vůbec se nesnaží vytvořit hudební jazyk, který by odpovídal vyprávění. Jistě, pár čísel má zajímavou dynamiku, ale celkově to není hudba, kterou by kdokoli potřeboval slyšet znovu – alespoň ne v této podobě.

Dramaticky je to naprostý chaos. Kus jako by nevěděl, čím chce vlastně být. Snaží se o linii „marnotratného syna“, o proměnu dědice otrokářského impéria v horlivého agitátora za svobodu a konec barbarských praktik. Samo o sobě je to příběh, na kterém by se dal postavit skvělý muzikál.

Tvůrci k němu ale nabalují další linky, které jsou v nejlepším případě podružné. Příběh nadané sopranistky a zlého vojáka, který ji chce ovládnout a zničit abolicionisty. Příběh se Sierra Leone a jejího chamtivého, vražedného despota. Příběh hloupě arogantního otce, který konečně procitá nad biblickým podobenstvím. I když jsou střípky těchto osudů pro hlavní osu důležité, věnuje se jim příliš mnoho prostoru na úkor propracování motivací Johna Newtona – ústřední postavy a autora textu písně Amazing Grace.

Není zde dostatečně vysvětleno, proč je Newton starší Johnovým chováním tak uražen. Aby John prošel skutečnou transformací z hříšníka ve světce a zasloužil si status hrdiny, musel by být příběh temnější a upřímnější. Potřebujeme vidět jeho chyby, jejich uznání a následnou nápravu. Inscenaci téměř úplně chybí romantika a očividně se vyhýbá i tělesné touze, přičemž obojí by mělo být klíčové. Johnova selhání pramení z jeho chtíče – po moci, bohatství, nezávislosti; jeho vykoupení pak přichází skrze lásku a pochopení.

Jedním z výsledků zvoleného přístupu je, že zvěrstva obchodu s otroky a jejich následky jsou tu jen lehce načrtnuty. Diváci jsou vedeni k víře, že otroctví prostě skončilo a hymnus Amazing Grace je toho důkazem.

Jenže to není historie ani fakt. A není to dokonce ani to, co autoři uvádějí v programu jako svůj záměr. Otroctví vzkvétá i dnes; může mít jinou podobu než řetězy na krku lidí unesených z domovů, ale stále existuje. Ekonomické i fyzické otroctví je součástí našeho světa a je bláhové, když ho tento muzikál ignoruje.

Kdyby se chopil této reality a využil ji jako rámec pro dílo, které nešetří život Johna Newtona, mohl to být významný muzikál. Tím, že tvůrci vsadili na podbízivost a povrchnost, odsoudili tento kus do síně průměrnosti.

Není to ale úplně ztracený čas. Toni-Leslie James připravila nádherné, detailní a bohatě zdobené dobové kostýmy, které jsou pastvou pro oči. Vše je skvěle střižené, přepychové a elegantní. Dokonce i absurdní postava pirátské despotky, princezny Peyai (Harriet D. Foy v ní dělá, co může), se má v šatně čím chlubit. Radiantní Mary v podání Erin Mackey je neustále dotažená k dokonalosti. Dlouhé kabáty Newtonů jsou přímo skvostné, a v nudnějších pasážích se tak člověk může aspoň fascinovaně věnovat knoflíkům, vestám a dalšímu příslušenství.

Skvěle se využívají průsvitné opony, které ožívají díky osvětlení Kena Billingtona a Paula Millera. Závěr prvního dějství je skutečně působivý. Scénografie Eugena Leeho a Edwarda Pierce s bytelnou palubou lodi funguje dobře a ostatní scény se střídají plynule, i když nikdy nevytvoří pocit skutečného prostoru. Vyobrazení Sierra Leone je slabé, ale to rozhodně není jediný nedostatek designu. Jedna scéna obsahuje fantastickou mapu tehdejší Afriky, která je mnohem zajímavější než klíčový dialog, jenž se před ní odehrává.