RECENZE: As Is, Trafalgar Studios ✭✭✭✭

As Is

Trafalgar Studios 2

4. července 2015

4 hvězdičky

Rezervujte zde

Muž v nemocničním lůžku je nemocný. Vlastně velmi vážně nemocný. Píše se New York 80. let a AIDS je tehdy nevyléčitelný zabiják. A on ho má. Tenhle milý, pohledný a srdečný muž umírá.

Jeho bratr, sportovec tělem i duší, ho překvapí návštěvou. Je vysoký, fit, typický americký kluk odvedle. Heterosexuál, odtržený od bratrova světa i vlastních emocí. Má na sobě masku a ochranný oděv proti infekci. Je na něm jasně vidět strach z AIDS, obava, že by ho bratr mohl nějak nakazit.

Přináší přáníčko, které pro strýčka vyrobila jeho dcera. Přejí mu brzké uzdravení. Pacient to nese těžce: žádné uzdravení nebude. Bratr se cítí nesvůj. Pohádají se. Pacient zuří kvůli bratrově neschopnosti pochopit jeho život, situaci a blížící se smrt. Bratr je zmatený, ublížený, neschopný čelit tak vypjatým emocím.

Pak se něco zlomí – a bratr najednou uvidí pacienta takového, jaký skutečně je. Svého umírajícího bratra. Mladšího brášku, se kterým vyrůstal a který se teď pomalu loučí s pozemským světem. Bratr ho obejme se zoufalstvím pramenícím z rozpaků, strachu, nejistoty i prosté lásky. Drží se navzájem, beze slov; je to silné a významuplné objetí.

Trapnou chvíli přeruší sanitář. Chce je varovat, že se na oddělení vrací pacientův dlouholetý partner. Chce se vyhnout... nepříjemné situaci. Jako prvnímu to dojde pacientovi. Ten, který umírá, vidí tu humornou stránku věci dříve než kdokoli ze zdravých. Následuje vlna upřímného smíchu.

To je hra As Is (Takový, jaký jsi) od Williama Hoffmana z roku 1985, která je vnímána jako vůbec první hra na světě, která se otevřeně věnovala krizi AIDS. Její obnovenou premiéru v režii Andrewa Keatese nyní uvádí Trafalgar Studios 2. Jde o opožděný přenos Keatesovy úspěšné inscenace z roku 2013 z divadla Finborough, tentokrát s téměř novým obsazením. Od té doby se sám Keates stal HIV pozitivním a začal působit jako otevřený a oddaný vyslanec moderní osvěty o AIDS. Tyto zkušenosti formují a podtrhují jeho režijní vedení a výsledkem je inscenace, která pulzuje větším životem, humorem a upřímností než původní verze ve Finborough.

Hoffmanova hra byla nominována na Pulitzerovu cenu i cenu Tony a získala ocenění Drama Desk a Obie. Ve své době šlo o zásadní, přelomové dílo. Hra Normální srdce (The Normal Heart) následovala o měsíc později a trvalo dalších osm let, než debutovali Andělé v Americe. Za třicet let od premiéry As Is byla cesta, kterou hra vytyčila, již mnohokrát prošlapána a téma důkladně prozkoumáno. V něčem to sice dopad As Is oslabuje, v jiném však čas jen vyostřil její rezonanci právě proto, že je tak intenzivně osobní a zoufale lidská.

Viděno jednou optikou není Hoffmanova hra o AIDS a jeho následcích; je to hra o ignoranci, diskriminaci a strachu. Z tohoto pohledu má stále obrovskou sílu a naléhavost. Ostatně i jako „hra o AIDS“ zůstává důležitým mementem – dnešní výzkumy naznačují, že míra dezinformací a nepochopení kolem této nemoci je dnes téměř stejně vysoká jako v 80. letech.

Keates tomu všemu rozumí a děj kalibruje tak, aby dosáhl co největšího účinku. Klíčem k tomu je obsazení Stevena Webba do ústřední role Riche – gaye, který opustí svého dlouholetého partnera kvůli mladšímu, atraktivnějšímu modelu, aby následně onemocněl AIDS a musel čelit krutým následkům, při nichž najde útěchu právě u partnera, kterého opustil.

Webb je vynikající, intuitivní herec. Původně poněkud povrchní a lehkovážnou postavu Riche vykreslil naprosto trojrozměrně. Smějete se s ním, pošklebujete se s ním a nakonec s ním i pláčete. Od samého začátku je jeho Rich naprosto srozumitelný. V londýnských ulicích byste na postavu jako on asi jen tak nenarazili, ale jako součást koloritu New Yorku, kde jsou styl a povrchní dojem nesmírně důležité, působí naprosto přesvědčivě.

Vztah mezi Webbovou postavou a bratrem v podání Dina Fetschera je oběma herci skvěle vystavěn. Fetscherovo nepochopení bratrova životního stylu i situace je podáno věrohodně a důsledně, díky čemuž je moment, kdy bratři zboří své bariéry a přijmou se, nesmírně silný a dojemný.

V programu najdeme Hoffmanovu poznámku:

„V důsledku toho byly mé hlavní postavy, Rich a Saul, po dlouhou dobu ve srovnání s vedlejšími postavami jen matné a nevyvinuté.“

Vedlejší postavy v této inscenaci jsou přitom vykresleny velmi ostře. Od rázné pracovnice hospice v podání Jane Lowe až po různé role Natalie Burt, Bevana Celestine a Russella Mortona – všichni hrají s noblesou a švihem. Nechybí mnoho komických momentů i okamžiků mrazivé upřímnosti.

Kuriózně jsou dva klíčoví muži v Richově životě – Saul (David Poynor) a Chet (Giles Cooper) – těmi nejméně výraznými články. Ani jeden z nich nepůsobí jako rovnocenný partner pro Webbovu komplikovanou a mnohovrstevnatou postavu. Poynorův Saul má sice správný vzhled, ale jádro postavy jako by unikalo; Cooperův Chet je nepochopitelně nudný, i když by měl být pravým opakem. Pravdivost, která tak ostře definuje Webbův výkon i výkony vedlejších rolí, u obou záhadně chybí; je tam příliš mnoho „herectví“ a málo skutečného prožitku.

Keates dobře využívá komorní prostor menšího studia a důmyslná scéna Tima McQuilena-Wrighta plní několik funkcí najednou: je dobově autentická, tísnivě klaustrofobní i všeobjímající – různorodá prostředí jsou evokována s lehkostí. Neill Brinkworth citlivě a nevtíravě svítí a vytváří velmi působivou hru světla a stínu.

I přes poněkud pomalejší rozjezd (postava Saula v úvodu působí trochu těžkopádně) jde o pohlcující obraz strachu, lásky a tragédie – a tahle emocionální horská dráha za návštěvu rozhodně stojí.

As Is se hraje v Trafalgar Studios do 1. srpna – rezervujte si vstupenky hned