RECENZE: Blurred Lines, The Shed, Národní divadlo v Londýně ✭✭✭✭✭

Obsazení Blurred Lines. Foto: Simon Kane Blurred Lines

The Shed Theatre, National Theatre

22. února 2014

Divadlo může být někdy zábavné. Jindy šokující. Někdy je ušlechtilé, jindy vás úplně očaruje. Může být děsivé i syrové. Někdy je nesmírně silné, jindy poučné. Může být elegantní i zdrcující. Někdy je inspirativní a jindy dokáže změnit svět. Může být potrhlé, jemné i radikální. Někdy je politické a jindy vám prostě jen připomene, proč je tak hluboce důležitou součástí každé kultury.

Zcela výjimečně však dokáže být vším tímhle najednou.

Inscenace Blurred Lines, která včera v divadle The Shed na prknech National Theatre skončila, byla právě jednou z těch vzácných příležitostí. Sedmdesát minut čiré zuřivosti, výmluvných argumentů, bravurních výkonů a mrazivého vhledu podané s krystalicky čistou jasností. Odhaluje jednu z nejzásadnějších hrůz moderního života: způsob, jakým jsou ženy zneužívány, marginalizovány a objektivizovány jen proto, že jsou ženy.

Hra vznikla pod taktovkou Nicka Payna (nadaného dramatika) a Carrie Cracknellové (která režíruje s rázným odhodláním a neuvěřitelným vhledem) na základě improvizací souboru osmi vynikajících hereček. Je volně inspirována knihou Kat Barnyardové The Equality Illusion. Blurred Lines je aktuální, silné a instinktivně strhující dílo, které nefalšovaným a nekompromisním způsobem klade zásadní otázky o tom, jak špatně se naše společnost chová k ženám.

V sérii skečů a krátkých scén tyto talentované ženy umělecky zkoumají témata sahající od předsudků (mimo jiné castingových režisérů) založených na vzhledu přes zakořeněnou misogynii v médiích, znásilnění v manželství, genderovou politiku na pracovišti až po útrapy s nošením vysokých podpatků a pochybné výmluvy, kterými muži ospravedlňují porno a prostituci. Je to těžký terén, ale nesmírně důležitý. Navzdory vážnosti témat nechybí momenty skutečného humoru a celé představení je prostoupeno vřelostí a nadějí.

Herectví je neuvěřitelně odvážné, hloubavé a plné vrstevnatého pochopení. Každá z osmi hereček je vynikající a jejich souhra jako souboru je pozoruhodná. Marion Bailey, Lorna Brown, Michaela Coel, Bryony Hannah, Sinéad Matthews, Ruth Sheen, Claire Skinner a Susannah Wise – každá z nich exceluje; v náročné a vysoce odborné práci, kterou tento kus vyžaduje, není slabého článku.

Obzvlášť působivé je, jak se tato osmička bleskově přepíná mezi různými postavami. Divák se v tom množství rolí nikdy neztrácí – vše je konkrétní a dokonale odměřené. Jedním z nejpřekvapivějších momentů je, když herečky hrají muže; dělají to s takovou přirozenou lehkostí, že to bere dech. Susannah Wise jako manžel obhajující využívání prostitutek, Ruth Sheen jako bezpáteřní kolega, který nedokáže nebo nechce zastavit očividnou sexuální diskriminaci, Marion Bailey jako odporný, bezzásadový režisér klidně obhajující bezostyšné zneužívání své hvězdy – každý portrét mužské zrůdnosti je trefně vystižen.

Mimořádně zajímavé jsou pasáže zkoumající ženskou spoluúčast na špatném zacházení s jinými ženami. Bryony Hannah (v dosud nejlepším výkonu své kariéry) je skutečně děsivá jako manažerka kárající zaměstnankyni na částečný úvazek jen za to, že se věnuje svým dětem. Moment, kdy ji napadená zaměstnankyně v podání Michaely Coel obviní, že se mění v muže, je elektrizující a naprosto přesný.

Coel je skvostná i v scéně v supermarketu, kde narazí na matku přítele své dcery (Ruth Sheen) a snaží se vyhnout nepříjemnému hovoru o tom, že se dcera pokouší dostat svého přítele před soud za znásilnění ve vztahu. Coel je zde brilantní, stejně jako Sheenová, která tvrdošíjně hájí synovu verzi a neoblomně odmítá uvěřit, že by se mohl zachovat špatně. Obě matky jsou odhodlány dosáhnout spravedlnosti pro své dítě – jedna z nich však prostě předpokládá, že dcera musela souhlasit, protože „už to přece dělali dřív“. Je to neuvěřitelně silná scéna, která ve vás bude strašit ještě dlouho poté, co se vrátíte do bezpečí domova.

V nejlepší tradici si však to nejlepší nechali na konec. Bailey, Coel a zářivá Sinéad Matthewsová hrají besedu s diváky po promítání díla, které Bailey jako onen odporný režisér „vytvořil“ s hvězdou v podání Matthewsové. Hannah jako divačka z publika vznese dotaz, proč režisérovi přišlo v pořádku Matthewsovou objektivizovat v klíčové scéně v ložnici, zaměřené na její tělo a prádlo. Bailey její otázky odbývá, ale ona se nedá, a tak jsou režisérovy odpovědi čím dál víc povýšené, blahosklonné a plytké. Matthewsová si při tom uvědomuje, jak byla podvedena, zrazena a ponížena. Poté, co Hannah odloží mikrofon a odejde ze sálu, následována dalšími diváky, odchází i otřesená Matthewsová.

A jak se třásla postava Matthewsové, třásli se i všichni v hledišti. Scéna si nebrala servítky a zanechala nesmazatelný dojem bolesti, misogynie a tupé samolibosti mocných mužů. Bylo to v každém smyslu slova velkolepé.

Prostor The Shed byl pro tento kus upraven na míru. Působí komorně a zároveň epicky. Scénografka Bunny Christie vytvořila svítivě bílé schodiště, které evokuje noční život i obtíže, jimž ženy čelí při postupu na společenském žebříčku. Jeho přítomnost také přímočaře zdůrazňuje věčný boj žen s vysokými podpatky. Osvětlení (Lucy Carter) je efektní, náladové a často stejně drsné jako samotné téma.

Blurred Lines je jednou z nejlepších věcí, které se v National Theatre za posledních šest let objevily. Je to významné a provokativní dílo s obrovským přesahem.

Vážně, tohle by měl vidět každý muž na světě. Teenageři by na to měli jít povinně před maturitou. Mělo by se to hrát dlouho a všude, kde jsou divadla. Je to skutečně tak důležité.