RECENZE: Boom Bang-A-Bang, Above The Stag ✭✭✭✭✭

Julian Eaves recenzuje komedii Jonathana Harveyho Boom Bang-A-Bang, kterou aktuálně uvádí divadlo Above The Stag ve Vauxhallu.

Boom Bang-a-BangAbove The Stag do 7. května 2019 5 hvězdiček Rezervujte zde Tato dokonale načasovaná tříaktová konverzační komedie Jonathana Harveyho, uvedená u příležitosti výročního kýč-festivalu Eurovize (který se koná 18. tohoto měsíce, pokud tedy nežijete v jeskyni), nás vrací do poloviny 90. let a nabízí pohled na vztahy, které se tehdy i dnes tak nádherně hroutily. Jde o Harveyho šestou hru a je to pozoruhodně suverénní, až řízný kousek. Autor vzal klasickou formu o třech dějstvích a s přehledem ji zasadil do reálií a mravů moderní doby. Formální a strukturální precizností připomíná Ayckbourna, ovšem silně šmrcnutého opojně kousavým humorem Harveyho vlastního vidění světa.  Text je doslova nabitý těmi nejlepšími a nejúdernějšími hláškami – pro uši diváka je to opravdová lahůdka. Každá postava postupně útočí na své okolí nepřekonatelnou kombinací vtipu a cynismu a sype jeden vtip za druhým, až máte pocit, že už to dál nejde... a pak přijde další. Andrew Beckett, kmenový režisér této scény, inscenaci vede s ladnou přirozeností (opět připomínající mistra ze Scarborough) a zároveň navrhl svůj vlastní – bezchybný – interiér. Všechny dveře a okna zde fungují s naprostou věrohodností a vybavení i drobnosti vypovídají o světě zchudlé noblesy: koňak v broušené karafě na překližkové polici, klubová trička sušící se na radiátoru a hned v prvním z mnoha mistrovských tahů Harveyho dramaturgie přináší tolik potřebnou židli navíc úslužný, ale skutečně příšerný soused Norman (v podání Joshuy Coleyho jde o jeden z mnoha hereckých triumfů večera – dokáže být vtipný a znepokojivě slizký zároveň).  Mezitím se na konferenčním stolku (i s popelníkem z devadesátek) objeví drobné pohoštění v miskách.  Večírek začíná a eurovizní rituály budou dodrženy. A jak se patří.  Hostitel Lee (Adam McCoy v sympatickém a citlivém podání) udržuje domácí tradici i po – hojně diskutované – smrti svého partnera.  Představuje v podstatě jedinou „normální“ postavu v té přehlídce místních podivínů, která zaplní jeviště.  Jeho nejlepší kamarádku Wendy hraje Tori Hargreaves s odzbrojující jistotou. Ačkoliv se zdá, že jako jediná nemá žádný výrazný osobní „vývoj“, o kterém by mohla s ostatními mluvit, nenechte se mýlit – pod povrchem se skrývá něco hlubokého a překvapivého.  Na scénu vtrhne i rádoby hvězda večírku Roy, který se v podání Seana Huddlestana zdá být tím posledním člověkem na světě, u kterého byste čekali pravidelnou konzumaci extáze a kokainu (jehož lajny poslušně mizí z onoho stolku – jak jsem říkal, zchudlá aristokracie).  Přesto se mu podaří založit požár (není to spoiler, uvidíte to přicházet zdálky – vtipné je to jen proto, že Roy ne!). Ještě výbušnější je přítomnost Nicka (John Hogg), nonšalantního, vzdělaného, ale věčně nezaměstnaného herce, a jeho brzy už bývalé přítelkyně, děsivé Tanii. Tu si s gustem vychutnává Florence Odumosu a vypadá to, že se svou rolí hlučné, panovačné „krávy“ baví stejně dobře jako my.  Sestavu doplňuje Christopher Lane v roli jedovatě jízlivé „královny plesu“ Steph, chorobného sukničkáře (beze špetky vkusu), který si sice každého rozhádá, ale stále v tomto ponurém zvěřinci ztracených duší zůstává nepostradatelným článkem. Zbývá dodat, že Robert Draper všechny postavy skvěle oblékl, Andy Hill scénu citlivě nasvítil a zvukový design nás suverénně přenáší do světa, který existoval těsně před digitalizací všeho.  Dojde dokonce i na jeden povedený výbuch, a i když ta ohnivá zkáza není úplně dokonalá, nejsou takové ani životy hrdinů, v jejichž okouzlující, drzé a upovídané společnosti strávíme dvě drahocenné hodiny.  Kéž by se s nimi dalo žít napořád.

VSTUPENKY NA BOOM BANG-A-BANG

Foto: PBG Studios