RECENZE: Incognito, Bush Theatre ✭✭✭

Incognito v The Bush Theatre Incognito

Bush Theatre

16. června 2014

3 hvězdičky

Ne každý dramatik dokáže při každém pokusu napsat přelomové dílo, které okamžitě nadchne davy. Dokonce i Shakespeare psal hry, které by se daly označit za průměrné. Většina moderních autorů neprodukuje tak rozsáhlý katalog jako on a nedaří se jim psát konzistentně skvěle. Mnozí píší dobré hry, ale málokdo stvoří mistrovské dílo. Na tom není nic objevného; je to vcelku banální a zřejmé zjištění.

Přesto je při sledování hry Incognito od Nicka Payna, která má nyní premiéru v Bush Theatre, těžké nepocítit mírný šok z uvědomění, že Payne není oním neomylným „geniem jednou za generaci“, jak naznačovala jeho úžasná Constellations (Paralelní vesmíry).

Nikoliv. Payne je „jen“ zatraceně dobrý a především nesmírně plodný. Nebojí se psát a experimentovat s různými styly a přístupy.

Incognito nesahá Constellations ani po kotníky a vlastně je od tohoto významnějšího díla poněkud odvozené: najdeme zde mnoho krátkých scén, množství postav, opakující se dialogy, vědecká témata podkreslující narativ i styl a formu, která se snaží napodobit či ilustrovat zkoumané vědecké teorie.

Ale i přes veškeré podobnosti jsou zde i zásadní rozdíly. Incognito je o mnoha různých postavách a o volném příběhu, který je spojuje; Constellations byly o multivesmíru, který existuje jako důsledek možných voleb. Incognito zkoumá důsledky poznání; Constellations důsledky náhody a rozhodnutí. Incognito se zaměřuje na proměnlivost vědění a pochopení i perspektivu tím získanou; Constellations zkoumají nekonečné koexistující kontinuum.

Ústředním tématem hry je mozek Alberta Einsteina. To, co se s mozkem děje a proč, tvoří dramatickou tkáň kusu, neboť každá postava, se kterou se setkáme, je těmito událostmi nakonec ovlivněna či formována. Stejně jako Einsteinovo dílo změnilo chápání vesmíru, tak osud Einsteinova mozku nevratně mění životy asi tuctu lidí.

Režie Joea Murphyho rovněž odráží vědeckou stránku věci. Zpočátku jsou scény hrány odděleně, každá odříznuta světelnými změnami a zvukovými efekty. Jak však děj postupuje, přechody se stávají méně zřetelnými, až nakonec nové scény začínají dříve, než ty předchozí úplně skončí, dříve než vyprchá esence té předchozí. Divák tak na vlastní oči vidí, že čas je relativní.

Koncept červí díry je prozkoumán méně úspěšně, ačkoliv poznání, že některé postavy využívají v životě „zkratky“ (vědomě či nikoliv) a přicházejí tak o vjemy a zkušenosti z delších cest, je v narativu pečlivě a důmyslně vybudováno.

Méně šťastným rozhodnutím je, že i samotní herci zůstávají v „inkognitu“. Možná si někdo myslel, že je to geniální nápad, ale když čtyři herci hrají množství rolí, je užitečné nechat diváka identifikovat, kdo je kdo. Jen uvést jména nestačí. Jak sama hra ukazuje, člověka tvoří víc než jen jméno.

Takže i když víme, že ve hře účinkují Paul Hickey, Amelia Lowdell, Alison O'Donnell a Sargon Yelda, nevíme, kdo hrál bisexuální klinickou neuroložku Marthu s oním chvějivým efektem, nebo který herec až příliš křičel v rolích různých hlučných mužů, ale zároveň zvládl ten mimořádně obtížný úkol zahrát muže uvízlého v nekonečné smyčce (trochu jako Dory z Hledá se Nemo – neustále vypadává z vnímání a začíná s prázdným výrazem, zbaven vzpomínek). Netušíme, která herečka měla ten zvláštní australský přízvuk a ten dobrý skotský, ani kdo hrál muže posedlého Einsteinovým mozkem. Zůstávají frustrujícím způsobem inkognito.

Působivá scéna Olivera Townsenda nepochybně nese nějaký význam, ale mně jaksi unikl. Krásná dřevěná podlaha z do sebe zapadajících leštěných trámů, kovová konstrukce kolem dutiny, která by snad mohla mít tvar mozku (možná že má), a dvě pianina, na která onen „muž jako Dory“ občas hraje. Vypadá to skvěle. Pomáhá to ale pochopit hru? Ani v nejmenším.

Na této inscenaci je toho k líbení hodně. Paynovo psaní je fascinující a tempo nikdy úplně neopadne. Je to dobrá hra, jen ne brilantní.

A v koncepci i provedení se až příliš spoléhá na vnější efekty a triky.

Paynova největší dovednost spočívá v precizně vystavěných dialozích, které osvětlují charakter postav. Dokáže ale také vyprávět famózní příběhy (Blurred Lines, If There Is I Haven't Found It Yet) a psát zázraky divadelního blaha (Constellations).

Je to pozoruhodný hlas britského divadla, který rozhodně stojí za pozornost.