RECENZE: Into The Woods (Čarovný les), Cockpit Theatre ✭✭✭

Julian Eaves recenzuje slavný muzikál Čarovný les (Into The Woods), který právě uvádí londýnské Cockpit Theatre.

Čarovný les (Into The Wood)

The Cockpit Theatre

26. května 2018

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Režisér Tim McArthur (který zde, jak se zdá, zastal i roli choreografa) sklidil před pár lety velký úspěch s touto inscenací v nápaditě využitém prostoru v patře hospůdky Ye Olde Rose and Crowne ve Walthamstow. To se pro něj stalo jakýmsi druhým domovem při jeho často brilantním prozkoumávání muzikálového žánru, ať už šlo o díla profláknutá či téměř neznámá.  V tomto obsazení rovněž sám vystupuje v roli Pekaře a jeho životopis v programu velikosti A4 zabírá celou stranu.  Divadlo potřebuje silné a výrazné osobnosti, aby mohlo vzkvétat.  A McArthur už nesčetněkrát dokázal, že umí vykřesat zázraky i s minimálním rozpočtem.  Jeho nedávná inscenace „Malá noční hudba“ byla mistrovským dílem úspornosti a harmonie, spojeným s neotřelou interpretací, precizním detailem a skvělým vedením.  Stejně tak si ale velký talent musí vyhradit právo na to, že při svém experimentování a riskování může občas – z jakéhokoli důvodu – přestřelit.

Ne snad, že by vizuál této show nenaznačoval, že má co říci: přímo z něj sálá sebevědomí a soudržnost.  Scéna Joany Dias – tvořená dřevěnými paletami a žebříky, plující v moři dřevěných štěpků, s hrubým dřevěným obložením lemujícím arénový prostor – je náladově nasvícena Vittoriem Vertou a představuje odvážné prohlášení estetické vize.  Když se však na scéně objeví herci v kostýmech Stewarta Charleswortha, začne se dít něco jiného.  Jeviště je přeplněné.  Je jich tam sedmnáct a k hnutí není skoro žádné místo.  A ačkoli se od nich očekávají taneční kroky, jsou jich sotva schopni, aby přitom nenaráželi do dřevěných překážek, které jsou po scéně rozesety jako nebezpečné výčnělky v japonské kamenné zahradě.  V představení, které závisí na svižné plynulosti mezi mnoha propletenými dějovými liniemi, je to přinejmenším problematické.  Vypadá to sice úžasně, ale pomáhá to vyprávět příběh?

K této obtíži se přidává ošemetná otázka ozvučení divadla Cockpit.  Jako nějaké přízračné zjevení, zvuk přichází a odchází zcela nepředvídatelně.  Jedině Čarodějnice v podání Michele Moran se svou klasicky silnou technikou, čistým, krásným tónem a ostrou artikulací byla po celý večer sázkou na jistotu, i když i ona bojovala s nemilosrdně nízko položenou tessiturou, která se v její roli objevuje v úvodní části hry.  Všichni ostatní se museli s nástrahami přerušované slyšitelnosti popasovat, jak nejlépe dovedli.  Dokonce i Christina Thornton se svým mohutným hlasem ve stylu Rity Hunter byla téměř neslyšitelná, když měla zpívat Obryni mimo scénu.  Je zřejmé, že jde o vážnou věc, která vyžaduje okamžitou pozornost mistra zvuku Gavina Halese a jeho týmu v podání Juliana Gonzaleze-Kitzinga a Emily Darlington.

Problémy tím ale neskončily.  V klidu písečné plochy, uhrabané do krásné rovnoměrnosti s velkými, zajímavě vybranými kusy kamenů rozesetými po prostoru, člověk uvažuje o tom, že není možné spatřit všechny vystavené kusy z jednoho bodu: ať už stojíte kdekoli na obvodu, vždy něco stojí – záměrně – v cestě jinému, menšímu kameni a zakrývá výhled.  Ponaučení?  Nikdo nemůže mít úplné vědomosti a pochopení celku.  Moudrost je částečná a zaujatá.  Vhled je nedokonalý.  A tak dále.  Tyto myšlenky se mi neustále honily hlavou, zatímco jsem seděl a snažil se „vykouknout“ zpoza jednoho či druhého žebříku nebo hádal, co se děje na druhé straně herce na opačném konci dřevem zavaleného jeviště.  Navíc jsem nabyl silného dojmu, že toto „nedokonalé porozumění“ se neomezovalo jen na mě.  To rozhodně ne.

Některým divákům se tato produkce líbila.  Jiní říkali, že jim připomíná nedávný film.  Někteří se tvářili potěšeně jejím neobvyklým a netypickým výběrem ingrediencí a míchání několika příběhů místo vyprávění jediného bylo podle nich jednou z hlavních předností.  Inu, to jsou kvality samotného scénáře a partitury.  Na druhou stranu u jiných návštěvníků převládal pocit, že v hudbě není žádný rozdíl – všechno znělo stejně.  Pokud tomu tak bylo, není to ani tak chyba hudebního nastudování Aarona Clinghama a jeho neúnavné kapely ve složení Becky Hughes (dřevěné dechy), Jade Cuthbert (housle), Catriona Cooper (viola) a Natalie Halliday (violoncello).  Tento kus má jednu z nejdelších broadwayských partitur s obrovským množstvím podkresové hudby k ději i všemi pěveckými čísly.  Ale nakolik jim v tom pomohlo výše zmíněné ozvučení?  Myslím, že příliš ne.  Získat dostatek času na pořádné technické zkoušky je vždy ošemetné a v takových případech víme, že někteří producenti se raději vyhnou nástrahám zesilování a vsadí prostě na silné zpěváky a – jako zde – na akustické nástroje.

Tento ansámbl však předvedl hotové švédské stoly vokálních stylů.  Již jsme zmínili příspěvek klasicky vzdělaných umělců.  Většina z přítomných má však „muzikálové“ hlasy, kde je kladen důraz na vyprávění příběhu: jejich individuální kvality se však značně liší.  Samotný McArthur má čistý a plný hlas; Jordan Michael Todd je coby Vypravěč milý; Abigail Carter-Simpson je rázná a odolná jako Popelka v pantomimickém stylu; Jamie O’Donnell je však bledý a poněkud nevýrazný jako Jack; zatímco Jo Wickham ztvárňuje Pekařovu ženu jako zemitou hospodyňku.  Mary Lincoln je drsná macecha a Macey Cherrett (Florinda) s Francescou Pim (Lucinda) nejsou zrovna zlé sestry; v přímém kontrastu k tomu – a jakém! – působí postava Jackovy matky v podání Madeleine MacMahon, která vypadá jako drsná přeživší z glasgowských slumů a mluví jako dlaždič. Je to trochu záhada: jak se tam ocitla a jak může mít tak hloupě neschopné dítě, kterému chybí veškerá její protřelost?  Inscenace na tuto otázku ani nezkouší odpovědět.  Dále tu máme Červenou karkulku Florence Odumoso, nevýrazného Prince/Vlka Ashleyho Danielse a procítěnějšího Rapunzelina prince Michaela Dukea, výraznou a zapamatovatelnou Rapunzel Louise Olley, záměrně pochybného Tajemného muže Jonathana Wadeyho a úřednicky horlivého Komorníka Davida Pendleburyho. Všichni jako by pocházeli z jiných tradic.  S takovou rozmanitostí k dispozici McArthur sestavil velmi „pestrý“ tým.  Potíž je v tom, zda měl u produkce s tolika technickými překážkami dostatek času na to, aby je stmelil v něco, co dává smysl.

To je otázka.  Každý jako by si dělal víceméně to, co chce, ale – jak to herci v takových situacích dělají – hrají na jistotu a nevážou se k žádné příliš přesně či ostře definované „poloze“, která by se mohla tlouct s tím, co dělají jejich kolegové.  Pro lidi, kteří tento muzikál nikdy neviděli, to nemusí být tak podstatné, ale pro ty s vybranějším očekáváním může působit stísněný a zároveň povrchní dojem z mnoha scén rozpačitě.

Je to, jak víme, skvělý kus.  Scénář i hudba stojí za slyšení téměř za jakýchkoli okolností.  Takže za předpokladu, že se vyřeší technické problémy se zvukem, dávám... ale jen tak tak... 3 hvězdičky.

Hraje se do 30. července 2018

Foto: David Ovenden

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA ČAROVNÝ LES (INTO THE WOODS)