RECENZE: La Bohème, Arcola Theatre ✭✭✭✭

Bohéma

Arcola Studio 1

05/08/15

4 hvězdičky

Dá se s Bohémou podniknout ještě něco nového? Královská opera (ROH) se po čtyřiceti letech konečně loučí se svou úctyhodnou inscenací Johna Copleyho a průzkumy pravidelně řadí Bohému na špici „nejoblíbenějších“ oper světa. Lze v Pucciniho příběhu o zneuznaných umělcích z pařížské Latinské čtvrti najít ještě nějaký neotřelý pohled? Neměli bychom divákům prostě dopřát tu tradiční, konvenční podívanou, na kterou jsou zvyklí? Přesně s touto výzvou se musely vypořádat soubory Opera 24 a Darker Purpose Theatre Company při zahájení letošního festivalu Grimeborn v Dalstonu. V této inscenaci se pařížské podkroví a Café Momus přesouvají na „širé pláně Hackney“, jak s nadsázkou uvádí libreto. Orchestr je usazen pod balkonem a zbytek prostoru sálu Arcola Studio 1 je rozdělen na dvě současná dějiště: nejprve vidíme chladný, stroze zařízený byt s několika televizemi na policích, spacáky, kytarou a jedním společným notebookem; v pozadí leží staré transparenty a malířské náčiní je rozházené kolem nefungujícího topidla. Poté se scéna promění v bistro „u umaštěné lžíce“, jehož symbolem je plastová lahev na kečup ve tvaru rajčete, která si ve druhém dějství užije svůj vlastní satirický moment ve stylu grand guignol. Rodolfo (James Scarlett) je stále básníkem, který pálí své texty, aby se zahřál, Marcel (Ian Helm) zůstává frustrovaným malířem čekajícím na velký průlom a Mimi (Heather Caddick) je švadlenou, ovšem zde v roli ukrajinské imigrantky, která kvůli nejistému statusu nemá nárok na pořádnou zdravotní péči. Orchestr byl zredukován na deset hráčů a klavír, ale smyčce i dechy jsou – což je zásadní – zastoupeny v plné šíři.

Při poslechu opery v tomto komorním měřítku si člověk znovu uvědomí, jak mistrovsky je toto dílo napsáno. Podobně jako u té nejlepší filmové hudby je i Puccini mistrem rychlých, a přitom zdánlivě naprosto plynulých přechodů: každá scéna obsahuje řadu sólových i ansámblových momentů, které vykreslují postavy a s divadelním švihem posouvají děj vpřed. Vše se děje bez námahy, bez viditelných švů. Díky menšímu ansámblu můžete snáze a přehledněji sledovat, jak se jednotlivé linky proplétají a jak se motivy rozpadají a znovu skládají; to však nijak nesnižuje obdiv k výsledku. Teoreticky by nemělo fungovat, když ty dvě největší árie zazní hned v prvním dějství. Skladatel však s materiálem těchto nádherných, klenutých romantických výpovědí pracuje v průběhu celé opery tak umně, že celek působí jednotně a je prostoupen stejným harmonickým jazykem touhy, ať už nás děj zavede kamkoliv.

Klíčem k jakémukoliv novému pojetí této opery je práce s libretem. Zde inscenace trefila do černého díky vtipnému, lehce ironickému, ale zcela uvěřitelnému modernímu překladu Johna Farndona, který dává zpěvákům i hercům nesmírně bohatý materiál. Právě překlad je základem věrohodnosti klíčových výkonů a správně vyzdvihuje komické situace, které v opeře přirozeně vznikají. V této produkci se objevuje několik velmi vtipných momentů, zejména v pasážích mužského kamarádství a popichování v prvním a druhém dějství, které čerpají z vervy a kvality samotného textu. Občasná upovídanost veršů sice zpěvákům připravila pár krkolomných pasáží při frázování Pucciniho táhlých melodií, ale ve většině případů slova k hudbě pasují skvěle. Orchestrální úprava Johna Janssona je vkusná a orchestr tvoří efektivní podklad, aniž by přehlušoval hlasy. Původní orchestraci jsem postrádal snad jen v ruchu pařížských kavárenských scén, kde se Puccini oddává plné impresionistické paletě městských obrazů.

Herecké a pěvecké výkony jsou z velké části velmi silné a přesvědčivé. Scarlett a Helm jako Rodolfo a Marcel tvoří v mnoha ohledech klíčovou dvojici – tráví spolu na jevišti více času než Rodolfo s Mimi. Jako herci i zpěváci k sobě výborně pasovali a působili velmi přirozeně. Helm obzvlášť přesvědčivě ztvárnil Marcelovu loajalitu i jeho uměleckou marnivost a zahleděnost do sebe, a v scénách s Musettou (Danae Eleni) se ukázal jako působivě žárlivý milenec. Scarlettův přednes hlavní árie byl náležitě zvučný a ušlechtilý, i když v nejvyšších polohách občas tón trochu forsíroval. Jeho postupné hroucení v posledních dvou dějstvích bylo dojemné a dramaticky ucelené, což rozhodně není vždy pravidlem.

Skutečnou vokální hvězdou večera se stala Heather Caddick, jejíž zpěv s nádherně čistou linkou i tónem si po celou dobu podmaňoval publikum. Role Mimi je interpretačně náročná: pěvkyně musí vyjádřit křehkost, aniž by sklouzla k laciné póze oběti, a zpěv musí být suverénní, i když má evokovat podlomené zdraví. Caddick se podařilo tyto aspekty propojit v postavě, která ztělesňuje „půvab pod tlakem“ – jak Hemingway definuje odvahu. Nečekal jsem, že mě závěrečná scéna ještě dokáže takhle zasáhnout, ale díky jejímu výkonu jsem ji mohl prožít jako poprvé.

V menších rolích se objevila řada skvělých výkonů, což potvrzuje, jak demokraticky Puccini nadělil všem postavám drobné, drahokamům podobné momenty, v nichž mohou zazářit. Cheyney Kent například naplno využil scénu s prodejem kabátu v posledním jednání; Leon Berger vytěžil maximum z rolí domácího a Musettina postaršího milence, kde se stává terčem všech vtipů, a Andrew McIntosh byl jako Schaunard živou oporou. Danae Eleni výborně ztvárnila dvojí tvář Musetty jako kavárenské kokety i věrné přítelkyně, i když pěvecky mohla ze své hlavní árie ve druhém dějství vytěžit víc. Nick Fletcher nasadil z orcheřiště osvěžující tempa, která udržovala spád, aniž by zpěváky hnala do úzkých.

Celkově tato inscenace přesně splnila to, o co Grimeborn každoročně usiluje. Zbavila starou klasiku nánosů laku a zasadila ji do nového, promyšleného a přesvědčivého rámce. Režisér Lewis Reynolds má bohaté zkušenosti s uváděním opery v King’s Head Theatre, což z něj udělalo skvělou volbu pro dosažení těchto výsledků. Šlo o skutečně poctivý, plnokrevný týmový výkon – a v případě této opery by nic jiného neobstálo.