RECENZE: Living Between Lies, Kings Head Theatre ✭✭✭

Living Between Lies (#Festival45)

King’s Head Theatre, Islington

16. 11. 2015

3 hvězdičky

Koupit vstupenky

Lži mají mnoho podob a velikostí. Jsou tu lži, které říkáte ostatním, nebo ty, které někdo nalhal vám. Lži, kterými klamete sami sebe – ať už vědomě, či nikoliv – a lži, které se rodí pomalu, kdy se polopravdy a vytáčky (ve snaze usnadnit si cestu v práci či ve vztazích) nakonec slijí v totální klam. A pak jsou tu lži, které lidé vypouštějí jen tak, z nudy a pro radost, aby šedý den rozzářili trochou barev.

Všechny tyto podoby lži jsou k vidění v inscenaci „Living Between Lies“, která je součástí přehlídky „Festival 45“ v King’s Head Theatre.

O scéně se prakticky nedá mluvit – diváci sedí ze tří stran a v prostoru je jen pár židlí. Na jevišti jsou čtyři aktérky, samé ženy. Představení napsal a vytvořil soubor Underfoot Theatre pod režijním vedením Florence Bell a hraje se v kuse něco málo přes hodinu.

Děj proplétá příběhy a gradující krize čtyř žen, jejichž životy jsou různými způsoby postaveny na lžích. Hra je uváděna jako tragikomedie, ale tón je převážně střízlivý a drsný, s jedinou výjimkou vztahu vybudovaného na lžích pro zábavu. Většina materiálu má formu monologů nebo dialogů, přičemž všechny čtyři hrdinky se setkají pouze na nástupišti na samém začátku a konci hry. I když to má svou logiku, musím říct, že mi to přišlo jako promarněná příležitost – šance posunout akci a vzájemnou interakci o úroveň výš.

Lindsey (Orla Sanders) je dravá kariéristka, plně upřená na nespecifikovaný IT projekt, ke kterému natolik přilnula, že ho nazývá svým „dítětem“. Její život se točí kolem brzkého vstávání, návštěv ochrnuté matky v pečovatelském domě a stále frustrujících setkání s šéfem, který se na její „dítě“ dívá úplně jinak než ona. Vše směřuje k nevyhnutelné katastrofě, kdy sebeklam přímo vybízí k tomu, aby ji oklamali i ostatní.

Sanders dobře vystihla intenzitu své postavy i rozkladný vliv, který má sebeklam na její běžné chování – od vášnivých výbuchů a přehnaného shazování ostatních až po nelehký vztah k matce, v němž se mísí láska a nenávist. Scénář postavy však pokulhává. Pro rozvoj postavy a vyprávění zbývá málo místa. Od začátku víme, kam Lindsey směřuje, a jakmile se seznámíme s výchozí situací, do příběhu už nic moc nepřibude. Právě zde by interakce s ostatními postavami byla skvělým motorem pro dynamicější a hlubší osobní příběh.

Také Alice (Magdalena McNab) se po většinu času prezentuje sólově, i když v několika klíčových scénách telefonuje nebo nechává vzkazy dalším lidem – ať už jde o jejího nevěrného a nezodpovědného snoubence Harryho (hlas mu propůjčil Christopher Sherwood) nebo jeho sestru Carole (Aleks Grela). Alice hru začíná v přesvědčení, že žije naprosto dokonalý život, v němž se s Harrym usadí a budou mít děti. Kvůli tomu se dokonce vzdala skvělé pracovní nabídky v televizi.

Vše se ale rychle zvrtne, když Harryho absence, pozdní příchody a dlouhé cesty do zahraničí odhalí, že se chystá Alici opustit kvůli jiné, a že svatba ani děti nejsou v plánu. V tu chvíli se postava překlopí do hysterického popírání faktů a odhodlání z Tropit jednu ostudnou scénu za druhou – v karaoke baru, v Harryho práci i před třídou dětí, kde naprosto ztratí nervy.

Tato role nabízí herci spoustu možností k teatrálnosti a McNab zde má několik vynikajících momentů, možná nejlepší při dlouhém bloku otázek a odpovědí s dětmi, kdy je rozpad její osobnosti nejpůsobivější. Nicméně pro mě bylo její pojetí až příliš křečovité a neurotické hned od začátku, kdy se ještě vše zdálo v pořádku. To zúžilo prostor pro její psychologický vývoj a výsledek byl až příliš čitelný. Stejně jako v předchozím případě si myslím, že scénář vyložil karty této postavy příliš brzy. Také u tak emočně závislé postavy by partner v dialogu,

ať už soucitný či nikoliv, dodal herečce více prostoru a energie k reakcím.

Kim (Aleks Grela) je mladá žena žijící na hraně – v hlavě má chudobu, drogy, přítele, který se k ní možná chová násilnicky, a zraněné zápěstí. Přichází na pohotovost a dožaduje se receptu na léky proti bolesti. Jde o skutečnou bolest, nebo jen potřebuje nasytit závislost? V její postavě je rozhodně kus tajemna.

Předčí ji však Laura (Joanne Fitzgerald), která se vydává za lékařku, ale brzy se ukáže, že je všechno jinak. Laura slíbí Kim recept, pokud jí prozradí své tajemství. Když se tak stane, dostane Kim víc, než o co stála, a recept rozhodně ne. Laura střídá různé masky: agresivní lesba, odmítnutá a zklamaná manželka a další, až se zdá, že si lhaní užívá pro lhaní samo, nebo má přinejmenším velmi kreativní vztah k pravdě. Karty se obracejí a je to Kim, kdo působí usedle a běžně, navzdory svému alternativnímu životnímu stylu.

Tato konfrontace dvou postav má svá zvláštní a nedořešená místa, možná záměrně. Má však spád a jemně odstíněnou interakci, což dává postavám větší tah na branku a hereckým výkonům jasnější směr. Obě ženy na sebe skvěle reagují a ukazují tu tvořivou, až zábavnou stránku, která se ve lžích může skrývat. Celé hře by podobných momentů prospělo více, i když i takto trefně vypovídá o všudypřítomnosti lhaní v našich životech. Realita a fantazie jsou koneckonců jedno spektrum a je zábavnější a objevnější zkoumat jednotlivé kroky mezi nimi společně. Je tu několik velmi dobrých nápadů a pestrých charakterů, ale pokud má hra zamířit do Edinburghu nebo na jiné „Fringe“ scény, právě tímto směrem bych doporučoval její další vývoj.

Inscenace Living Between Lies se v Kings Head Theatre hraje do 22. listopadu.