RECENZE: Miss Havisham's Expectations, Trafalgar Studios 2 ✭✭✭✭

Očekávání slečny Havishamové (Miss Havisham's Expectations)

Trafalgar Studios 2

11. prosince 2014

4 hvězdičky

Stačí jen okamžik. Zahledí se do dálky a s podmanivým zaujetím mluví o padajícím sněhu. V ruce drží kus papíru, ze kterého – zdánlivě trochu nepříčetně – odtrhává kousky a odhazuje je. Její výraz se jemně mění, pohne hlavou, postoj těla se promění; v tu chvíli diváci tuší, že se něco blíží. Náhle zvedne ten papír nad hlavu – její zdánlivě bezděčné trhání mělo svůj účel: v ruce drží papírovou siluetu sněhové vločky.

Oči jí těkají. Rty jí ožijí, jakmile začne mluvit a rozvíjet další myšlenku. Zmačká papírovou vločku a ruku nechá zdviženou. Lehkovážně. Zvláštně. Stále mluví, argumentuje, nadechuje se právě tehdy, když potřebuje, aby udržela tempo. V sále je ticho, diváci čekají. Už jednou se stalo kouzlo, stane se znovu? Pak začne třít prsty o sebe a z její vysoko držené dlaně se sypou malá papírová kolečka připomínající sníh. Pohled je to vskutku magický. Kolečka nepřestávají padat, snáší se na ni, do jejích vlasů, na šaty i na podlahu – tolik „sněhu“, na jednu papírovou vločku až příliš. Část jí uvízne ve vlasech, ale sníh se sype dál, až neuvěřitelně. Kde se všechen ten „sníh“ vzal? Jak to udělala?

To jsou otázky, které si divák neustále klade během inscenace Di Sherlockové, jež v Trafalgar Studios 2 uvádí svou vlastní hru Očekávání slečny Havishamové. Odkud se to vzalo? Jak to dokázala? Jsou tu i další otázky: proč to udělala? A co to všechno znamená?

Na konci představení, které trvá přibližně 60 minut, je těžké najít odpověď na kteroukoli z nich.

Záměrem Sherlockové je prozkoumat tzv. „efekt slečny Havishamové“ (uznávaný medicínský stav, kdy se člověk toužící po lásce druhého stane fyzicky závislým na požitku, který mu přináší bolest ze ztráty či odepření oné lásky, a nedokáže se v životě pohnout dál). Jako prostředek k tomuto průzkumu si bere slavnou literární postavu Charlese Dickense z Nadějných vyhlídek, tu nejikoničtější zhrzenou nevěstu. Využívá přitom pasáže z Dickensova textu i další klasické odkazy.

Působí to, jako by slečna Havishamová byla skutečnou silou, vzdělaným lidským duchem, nikoli fikcí. V dlouhém monologu, v němž se její duch příležitostně proměňuje v jiné postavy, se tato „lidská Havishamová“ snaží prozkoumat a vysvětlit bolest, vášeň i prekérní situaci své fiktivní předlohy.

Sledovat tok myšlenek je téměř nemožné, ovšem kromě onoho pocitu, že se prostě chcete nechat vést, zažít to, co duch Havishamové nabízí, a spatřit její jedinečnou perspektivu – a tak se snažíte. Opravdu se snažíte. Ale text se ohýbá jako odražený paprsek slunce, těká mnoha směry, a právě když si myslíte, že jste ono pověstné kopřivové téma uchopili, stočí se jinam, nadhodí jiný argument, přidá kouzlo nebo novou postavu a vy jste znovu ztraceni.

Ztraceni, abychom si rozuměli, ve smyslu významu a účelu psaní Sherlockové. Protože ať už je jakýkoliv, ukazuje se, že v její vlastní režii vlastního díla o to vlastně ani nejde.

Ne. Hlavním bodem programu je zde zářivá, naprosto pozoruhodná divadelní síla jménem Linda Marlowe – herečka, která v monologu suverénně podává text Sherlockové se všemi jeho roztěkanými myšlenkami a nápady.

O Judi Dench se často říká, že by diváci pozorně poslouchali, i kdyby četla telefonní seznam. O tom není pochyb. A Dame Judi by jej přednesla svým noblesním, klasickým způsobem. Ale kdyby sledovali a poslouchali Lindu Marlowe číst telefonní seznam, pravděpodobně by k tomu dostali ještě kouzelnické triky, rychlé převleky, spoustu různých hlasů i stylů a divokou, ostrou a naprosto podmanivou odvahu jako bonus.

Marlowe je herečkou obrovského rozsahu a působivosti. Svůj hlas ovládá naprosto mistrně; přesně ví, jak nechat frázi jen tak vyplout, jak ji zdůraznit, jak ji vyseknout, nebo ji jen tak zahodit. Její oči jsou nekonečně svůdné a sebevědomé; používá je jako součást své zbroje k upoutání pozornosti. Stejně tak pracuje s celým svým tělem – dokáže nabýt na objemu stejně snadno, jako se umí na místě schoulit. Mládne či stárne podle libosti, v jeden moment je to nádherná naivní dívenka, v dalším zubožená stařena, která by klidně mohla být čarodějnicí.

Její kontakt s publikem, ono intenzivní napojení, které naváže, když v tichosti prochází bočními dveřmi skrze malý sál a stojí a čeká, až jí všichni věnují náležitou pozornost, onen přímý kontakt s co největším počtem diváků v pozorném davu – zná zkrátka všechny triky, jak vyprávět příběh a učinit jej součástí života posluchače.

Marlowe je oním vzácným úkazem – skutečnou virtuózkou. Materiál Sherlockové je pro ni jako stvořený a ona si ho vychutnává, nachází v něm každou nuanci, každý zajímavý podnět, každé skryté zákoutí nevyužitého napětí, každý způsob, jak zazářit. Poslouchat její vokální dynamiku, cítit její mocnou, magnetickou přítomnost, která vás pohltí a ukonejší, a zažít její velmi fyzický přístup k charakteru postavy – to je zkrátka tak vzrušující zážitek, jaký moderní divadlo nabízí.

Těžko říci, jakou režijní roli zde Sherlocková sehrála, vzhledem k tomu, že Marlowe je naprosto unikátní, instinktivní a intuitivní interpretkou, ale vizuální stránka produkce (zejména scéna Andie Scottové, ale i svícení Theo Chadhy) nedosahuje herčiných kvalit. Kdyby za touto inscenací stály prostředky Národního divadla, mohla by vypadat a působit úplně jinak; možná by se pak vizuál přiblížil oné záři hvězdy v hlavní roli.

Kouzelnické triky Scotta Penrose jsou vskutku chytré a Marlowe je dokáže prodat na jedničku. Původní hudba Andyho Bootha je v kusu tohoto typu ideální – trefná a nevtíravá.

Možná po zhlédnutí Očekávání slečny Havishamové nepochopíte přesný záměr autorky, ale rozhodně budete z divadla odcházet s pocitem, že žijete a že jste byli svědky toho, jak skutečně velká herečka pracuje na plný plyn, s bezmeznou energií a stylem.

Udělejte si radost a zajděte se na Lindu Marlowe v této zvláštní, tak trochu magické hře podívat.

Chcete-li dostávat aktuální novinky a nabídky vstupenek, přihlaste se k odběru našeho newsletteru.