RECENZE: Nightfall, Bridge Theatre ✭✭✭

Paul T Davies hodnotí hru Barneyho Norrise Nightfall, kterou uvádí Bridge Theatre.

Claire Skinner (Jenny) a Sion Daniel-Young (Ryan) v inscenaci Nightfall. Foto: Manuel Harlan Nightfall

The Bridge Theatre

9. května 2018

3 hvězdičky

Rezervujte zde

I po třech uvedených inscenacích zůstává největší hvězdou večera samotné Bridge Theatre. Nightfall představuje divadlo v nové konfiguraci s otevřeným jevištěm, což opět mění dynamiku mezi scénou a diváky – je to vskutku úžasný prostor. Ovšem pro komorní venkovské drama Barneyho Norrise o čtyřech postavách se právě toto uspořádání stává pastí; odhaluje limity scénáře, který se v rozlehlém sále poněkud utápí, a postavy nejsou vykresleny dostatečně hluboce na to, aby využily plný potenciál textu.

Claire Skinner (Jenny) a Ukweli Roach (Pete) v inscenaci Nightfall. Foto: Manuel Harlan

Tento venkov má k idylce z pohlednic daleko. Rodina se stále marně vyrovnává se smrtí otce v roce 2016. Matka Jenny se nedokáže pohnout z místa, upadá do dluhů, sklouzává k alkoholismu a křečovitě se upíná k idealizovaným vzpomínkám na manžela i minulost. Její děti, Ryan a Lou, jsou ztělesněním „generace nájemníků“ – neschopni uniknout nebo začít jinde bez finanční jistoty, která jim stále uniká. Do jejich životů se vrací rodinný přítel Pete, bývalý přítel Lou, který byl právě propuštěn z vězení za napadení, a s Lou svůj vztah obnovují.

Ophelia Lovibond (Lou), Claire Skinner (Jenny), Sion Daniel-Young (Ryan) a Ukweli Roach (Pete) v inscenaci Nightfall. Foto: Manuel Harlan

Divadelní metafory mám rád stejně jako každý jiný divák, ale ropovod dělící farmu – postavený otcem prý jen natruc sousedovi – mohl mít na straně rovnou namalovaný nápis Brexit. Neustálé debaty o tom, zda na půdě „zůstat, či odejít“, jsou po čase únavné. Hra začíná scénou, kdy Ryan a Pete nelegálně odčerpávají ropu, aby získali peníze na splacení dluhů. První dějství působí značně roztříštěně, ale uzavírá ho půvabná, spontánní nabídka k sňatku, která pro Lou znamená cestu z farmy – stěhování do Dubaje s Ryanem.

Sion Daniel-Young (Ryan), Claire Skinner (Jenny), Ophelia Lovibond (Lou) a Ukweli Roach (Pete) v inscenaci Nightfall. Foto: Manuel Harlan

Herecké obsazení je vynikající a odvádí skvělou práci při maskování trhlin ve scénáři. Claire Skinner v roli oscilující mezi truchlící vdovou a manipulativní matkou dokáže Jenny udržet v uvěřitelné rovině, zejména při ztvárnění úzkosti z osamění. Ophelia Lovibond přesvědčivě zachycuje touhu Lou odejít a začít žít jinde, pryč od svých kořenů, kde i objetí může působit jako okov. Sion Daniel-Young je v roli Ryana skvělý; vyzařuje zoufalý optimismus, zatímco si plně uvědomuje realitu situace – je to právě on, kdo by mohl farmu zachránit. Ukweli Roach jako Pete dokonale ztvárnil mladíka, který dostal druhou šanci a je odhodlán ji využít. Přesto mám pocit, že Norrisovi se nedaří dovést děj k dramatickému vrcholu; postavám jsou jejich chyby odpuštěny a o nic zásadního se v závěru nehraje.

Inscenace Laurieho Sansoma má však dobré tempo, scéna Rae Smith je výborná a Norrisův text obsahuje několik skvělých bonmotů. Celkově však tato hra působí, jako by jí více svědčila intimita scény Dorfman v National Theatre nebo Royal Court Upstairs (kde se letos hrálo drsnější, ale působivější venkovské drama Gundog). Nabízí se tedy otázka, jak v prostoru Bridge Theatre obstojí chystané sólové představení Laury Linney v My Name is Lucy Barton.

RESERVUJTE SI VSTUPENKY NA NIGHTFALL V BRIDGE THEATRE