RECENZE: Noonday Demons, King's Head Theatre ✭

Polední démoni (Noonday Demons)

14. července 2015

1 hvězdička

Recenzi napsal James Garden

Dnes večer jsem vyrazil do divadla King’s Head na představení Polední démoni. Alespoň jsem si tedy myslel, že jdu na divadelní hru.

Skutečnost byla ale jiná. Představení Polední démoni v King’s Head jsem sice slyšel a hlasový projev herců byl vskutku zdařilý, ale to bylo vše. Samotná zápletka je prostinká – náboženský poustevník v Egyptě v počátcích koptské církve se snaží vyštvat ze své jeskyně jiného poustevníka tím, že se snaží dokázat, že je svatější. Není to třeskutá komedie, a přesto bylo fascinující sledovat, jak se někteří diváci div nepominuli smíchy – zejména dáma sedící přímo přede mnou se náramně bavila. Ne že by mi vtipy unikaly, chápal jsem je, jen mi zkrátka nepřišly k popukání. Byly přinejlepším zajímavé.

Nicméně navzdory faktu, že jsem seděl v hledišti, konkrétně na sedadle C6, čelem k místu, kde na scéně v nově upraveném prostoru King’s Head jasně stáli dva herci, z inscenace jsem neviděl skoro nic. Proč? (Ptáte se skrze onu spleť kabelů a vln zvanou internet.)

Protože se světelný designér Seth Rook Williams rozhodl, že bude skvělý nápad namířit protisvětlo přímo na mé sedadlo. Jako světelný designér, který léta působil v Kanadě, vím, jak se svítidla směrují – když jste přímo v ohnisku, poznáte to podle specifického středu optiky, který vypadá jako vnitřek květu. A když se světlo vypne, tenhle obraz vám v očích na pár sekund zůstane jako posmrtný stín.

Jedno světlo mířilo přímo na mě, druhé hned vedle. Neseděl jsem přitom v první řadě, ale v třetí, a v celkovém plánu sálu poměrně daleko od nich.

Výsledkem bylo, že jsem kvůli zákonům fyziky a biologie prvních deset minut vůbec neviděl obličej prvního herce. Když první scéna skončila, viděl jsem v mžikajícím zraku dozvuky oněch světel ještě dlouho poté, co zhasla. Z nějakého důvodu totiž designéra a režisérku Mary Franklin napadlo, že by bylo fajn nechat ta světla na konci scény několikrát probliknout z nuly na plný výkon.

S postupujícím dějem se paní Franklin rozhodla, že bude výborný nápad zaplnit divadlo mlhou. To by mohl být zajímavý tah, kdyby ovšem opět nenastávaly dlouhé pasáže, kdy nebylo hercům vidět do tváře. Jaký má smysl divadelní hra, když na ni v podstatě není vidět?

Kéž bych na ty herce po většinu času viděl, protože po hlasové stránce zněli skvěle. Jakea Currana, který hraje neznámého mnicha, jsem viděl už v dřívějších kusech, například ve hře Diary of a Nobody, která byla opravdu k popukání. Škoda, že jsem ho tentokrát skoro nezahlédl.

Když jsem opouštěl divadlo, umělecký šéf King’s Head se přímo přede mnou obrátil k režisérce s velmi vřelým „skvělá práce“. V tu ránu mi došlo, proč se ta paní přede mnou celou dobu hlasitě smála a padala ze židle – bylo to její představení.

Tato jediná vteřina při odchodu z divadla byla jediným momentem z celého večera, který mě skutečně pobavil.

Hra Polední démoni (Noonday Demons) se v divadle King’s Head hraje až do 2. srpna 2015.