RECENZE: Plaques and Tangles, Jerwood Theatre Upstairs ✭✭✭

Plaques and Tangles

Jerwood Theatre Upstairs

20. října 2015

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky Jez: To je ten tvůj plán? Propadeš u zkoušek, abys mohl zůstat doma a pomáhal mi se o ni starat? Protože ti říkám hned, nenechám tě zahodit život... Ned: Neodevzdal jsem to, protože máma mi spálila notebook. Na dvě stě dvacet stupňů a pětadvacet minut. Nemohla pochopit, proč ten sýr nechce zhnědnout... Jez: Stydíš se. Za ni. Ned: Ne. Jez: Je to úplně pochopitelné. Ned: Když mě o to požádal, v tu chvíli jsem ji chtěl jenom chránit. A svým způsobem jsem rád, že se to stalo. Jen kvůli tomu okamžiku. Protože jsem mohl. Mohl jsem ji chránit. A vzpomněl jsem si, že ji miluju. Ty ji taky miluješ. Jez: Někdy ji chci zabít. Ned: Já vím. Jez: Opravdu ji chci zabít. Ned: Já vím.

Toto je nová hra Nicoly Wilson, Plaques and Tangles (Plaky a uzlíky), která má nyní světovou premiéru v Royal Court v režii Lucy Morrison. Hra Wilsonové, která je zdánlivě o pustošení, tajemstvích a izolaci spojené s rizikem onemocnění a samotným průběhem Alzheimerovy choroby, se – alespoň pod vedením Morrison – zdá být spíše o fungování (či nefungování) rodiny než o čemkoli jiném.

V tomto příliš dlouhém, mírně ambiciózním a zvláštně odtažitém příběhu o jedné ženě a spoušti, kterou její rozhodnutí působí ostatním, upoutají pozornost – alespoň občas – precizně vypozorované domácí konflikty. Scény s „velkým poselstvím“ nijak nepřispívají k pochopení nebo prožití hrůzy, kterou Alzheimer představuje, ale menší, téměř triviální scény (jako ta výše uvedená) jsou mnohem působivější.

Velké části textu diváka prostě odrazují. Vysvětlení názvu hry působí prázdně, stejně jako některé použité obrazy. Částečně to může být způsobeno fádní režií Morrison a nešťastným scénickým řešením Andrewa D. Edwardse, kterému nechybí schodiště do očistce (ne-li do nebe) a zdánlivě povinné znázornění mozku pomocí světel, jak už to ve hrách o inteligenci bývá.

V inscenaci byly rozhodně dlouhé úseky, kdy sledování děje nic nepřinášelo; skutečnou hodnotu mělo pouze naslouchání slovům. Svoji roli v tom možná hrají zkušenosti Wilsonové s psaním pro rozhlas, ale její práci nepomáhá ani nedostatek invence v režijní vizi a jejím provedení.

Nicméně i samotná Wilsonová nese svůj díl viny. Scény se často opakují – není nutné neustále zdůrazňovat, že lidé s Alzheimerem se točí v kruzích, zapomínají nebo náhle duchem nepřítomně bloudí. Pro udržení pozornosti je to zbytečné a smrtící. Těchto 100 minut v divadle se vleče velmi, velmi dlouho.

Přesto má hra i své světlé stránky: zaměření na následky je chytré a občas nutí k zamyšlení. Zachycení všednosti, doutnající zášti a opravdové lásky v různých podobách – sexuální, vášnivé, synovské, laskavé i drsné – se autorce často daří, a právě tyto scény přinášejí největší uspokojení, ať už dramatické nebo jako podnět k reflexi.

Mladou Megan, kterou poprvé potkáváme, když se vzpamatovává z náhodné známosti na jednu noc, ztvárnila v překvapivě dobrém a komplexním výkonu Rosalind Eleazar. Eleazar dává každému okamžiku punc upřímnosti a skvěle rozehrává výzvy, kterým bude Megan ve svém životě čelit, které bude ignorovat nebo jimi bude přemožena. Její scény s mladým Jezem v podání Roberta Lonsdalea jsou zdaleka nejpoutavější částí inscenace.

Lonsdale nebyl nikdy lepší – je tichý, sebejistý, ale (ve vlastních očích) úžasně nedostatečný jako onen šťastlivec, kterého si Megan vybrala, aby mu změnila život jedním opileckým stykem a vším, co následovalo. Stejně jako vědomí, že může onemocnět Alzheimerem, vyvede z rovnováhy Megan, dostává i Jezův život srovnatelný, osudový spád. Je to jedna z nejchytřejších věcí, kterých Wilsonová dosáhla – podtržení faktu, že náhoda a volba mohou být nesmírně pozitivní, i když s sebou nesou úskalí.

Krása a prostota scén mezi Eleazar a Lonsdalem vytvářejí prostor pro hlubokou, bolestnou ztrátu u starší verze tohoto páru (Monica Dolan a Ferdy Roberts), ale k tomu nikdy zcela nedojde. Dolan je vynikající v momentech, kdy se Megan ztrácí v sobě, ale ona i Roberts jsou nejpůsobivější v interakcích s ostatními, nikoli spolu navzájem. Wilsonová pro ně nepíše tak bohaté scény plné intimity, jako tomu bylo u jejich mladších já.

Jednou z velkých výjimek je chvíle, kdy musí Robertsův Jez vysvětlovat – pro něj už poněkolikáté, pro nás poprvé – co se stalo jejich dceři Lile (Alice Felgate v roli připomínající Ofélii). V této scéně se důvěrná blízkost dvojice Eleazar/Lonsdale naplno projeví v dospělé, drsné podobě.

Ted Reilly je úzkostný a rozpačitý Ned, v němž poznáváme syna svých rodičů. Jeho nečekané otcovství ho staví před podobnou cestu, jakou prošla jeho matka, ale jeho odlišná rozhodnutí vedou k jiným následkům. Scéna s upečeným počítačem a ztraceným úkolem byla nejlepším momentem večera; krutá, přesná a mrazivě laskavá.

Pasáže, kde se Lila a Ned staví k roli rodičů vlastní matky, jsou skutečně strhující. Stejně tak i trapná scéna, kdy Nedova expřítelkyně Gwen (přirozeně milá Vanessa Babirye) oznamuje Nedovi a Jezovi, že se stěhuje do Glasgow. V těchto momentech, kdy se Wilsonová dotýká drsné reality soužití s degenerativním onemocněním mozku, hra funguje a táhnou ji kupředu dobré herecké výkony.

Ale v pasážích, kde se autorka snaží být „odvážná“, nebo kde se Morrison snaží o neotřelý způsob podání, to prostě nevychází.

Nebudu vysvětlovat název, ale je silně vědecký a pro hru jako tmelící prvek působí příliš étericky. Ale totéž platí i o „vlasových vírech“, a abyste pochopili tenhle příměr, museli byste představení vidět.

Plaques and Tangles je hra příliš troufalá a zároveň málo odvážná, příliš velká i příliš malá, domácká i přehnaně zdobná – to vše najednou. Chtělo by to lepší režii a ještě jednu verzi scénáře.

V tomto kuse se skrývá skvělá hra. Wilsonová ji z něj jen musí dokázat vyloupnout.

Plaques and Tangles se hraje v Jerwood Theatre Upstairs do 21. listopadu 2015