RECENZE: Soho Cinders, Charing Cross Theatre ✭✭✭✭

Julian Eaves hodnotí muzikál Soho Cinders od dvojice Stiles a Drewe v hlavní roli s Lukem Bayerem a Millie O'Donnelovou, který se právě hraje v londýnském Charing Cross Theatre

Luke Bayer a Millie O'Connellová v inscenaci Soho Cinders. Foto: Pamela Raith

Soho CindersCharing Cross Theatre 28. října 2019 4 hvězdy Rezervovat vstupenky Šarm je vlastnost, kterou tato show oplývá víc než dost: o to je to lahodnější, že jde o současný příběh, který zároveň funguje jako podobenství o naší době.  A o kolika nových muzikálech se to dá říct?  Toto převyprávění příběhu o Popelce s obrácenými genderovými rolemi je zasazeno do nablýskaného, leč rozpoznatelného Londýna. Nechybí mu trefné postřehy a vtipný humor, doplněný o půvabné písně George Stilese a Anthonyho Drewa.  Muzikál se v tomto divadle usídlil pro nadcházející sváteční sezónu a ukáže se jako skvělá alternativa k tradičním či parodickým pantomimám – přičemž nohama pevně stojí v dnešním přehřátém politickém klimatu.  Témata jako sexualita, morálka ve veřejném životě, korupce, chamtivost a mediální sláva jsou dnes stejně aktuální jako v roce 2011, kdy byla show uvedena poprvé.  Tato produkce je také nádhernou oslavou hlavních předností britského muzikálového divadla: spolupráce, nasazení a špičkové kvality.  Funguje skvěle jak po dramatické, tak po výkonnostní stránce. Ewan Gillies a soubor. Foto: Pamela Raith Jeviště tohoto komorního divadla pro 230 diváků naplňuje temperamentní, převážně mladý šestnáctičlenný ansámbl, který zpívá a tančí za doprovodu kapely znějící mnohem mohutněji, než by napovídali čtyři hudebníci pod vedením hudební ředitelky Sarah Morrisonové na galerii: orchestrace je prostě z jiného světa.  Nadějný režisér a producent Will Keith (který je také bravurním choreografem) poprvé režíroval tuto show před třemi lety v novém divadle Union v Southwarku.  Od té doby jeho vize značně dozrála.  Do tohoto nového počinu si přivedl část svého týmu, zejména spojil produkční síly s jednou ze svých tehdejších (i současných) „ošklivých sester“ Clodagh, Michaelou Sternovou.  Je neuvěřitelné, že ve spolupráci s Kylem Toveym dali tento balíček dohromady během pouhých tří měsíců a dostali ho na scénu Off-West Endu – a je to sakra dobrý kus práce.  Jako produkční debut je to ambiciózní, vizuálně přitažlivé a aktuální. Michaela Sternová a Natalie Harmanová. Foto: Pamela Raith Štědrou scénografii s elegantním, ale městským „grit“ nádechem – v kombinaci tyrkysové, fuchsiové a béžové – vytvořil Justin Williams. Keith navíc k návrhům kostýmů přizval nováčka, Nicole Garbettovou, která se uvedla velkolepým debutem; herecký ansámbl vypadá úžasně.  Choreograf Adam Haigh, který to nějakým zázrakem vmáčkl do svého nabitého rozvrhu, dokázal za pouhý týden a půl zázraky a propojil pohyb s Keithovou režií tak organicky, že neuvidíte jediný šev.  Právě smysl pro detail je jednou z hlavních devíz této produkce: není tam jediný moment, kdy by se nedělo něco fascinujícího, přičemž každý člen souboru představuje specifickou postavu s vlastním příběhem.  A Jack Weir show nasvítil šikovnou kombinací showbyznysového lesku a naturalistického realismu. Soubor Soho Cinders. Foto: Pamela Raith K vidění jsou i skvělé herecké výkony.  Luke Bayer v titulní roli, který byl nedávno vynikající alternací v Jamiem (všichni o něm mluví), zde vytváří fascinující postavu utlačovaného hazardéra z West Endu, který hledá své štěstí: nejlepší je v úžasných písních, které jeho postavě nadělili Stiles a Drewe – jeho podání „They Don't Make Glass Slippers“ povyšuje píseň v odvážný a silný dramatický moment.  Jeho protějškem je Buttons, z něhož se zde stal „Velcro“ (chápete?), v podání hvězdy Off-West Endu Millie O'Connellové. Ta si získala zástupy fanoušků jako Anna Boleynová v muzikálu „SIX“ a i zde se své role zhostila s fantazií a autoritou.  Jejich vítězná chemie je klíčem k úspěchu celé inscenace. Millie O'Connellová. Foto: Pamela Raith Jako další muži v jeho životě, Popelčini dva nápadníci – naprosto přesný Chris Coleman jako sponzor kampaně lord Bellingham a uhlazený a lehkovážný Lewis Asquith jako bisexuální politik James Prince – drží správný tón. Jeviště si však pro sebe kradou Clodagh a její stejně příšerná sestra Dana (Natalie Harmanová), které si libují v přímočaré lacinosti svého humoru a brutální vulgaritě svých cílů.  Zajímavější rolí je však William George v podání Ewana Gilliese, vypočítavý stratég kampaně, který má k dispozici postavu, jejíž cesta není úplně předvídatelná: jeho píseň v druhém dějství „The Tail That Wags The Dog“ patří k nejmistrovštějším výtvorům dvojice S&D a Keith s Haighem ji právem učinili jedním z vrcholů show.  Mezitím Tori Hargreavesová velmi přesvědčivě ztvárňuje další lásku v Princově životě, Marilyn Plattovou, a Melissa Roseová boduje v roli Sashy, asistentky Princova manažera. Millie O'Connellová a Tori Hargreavesová. Foto: Pamela Raith Ansámbl je neuvěřitelně dynamický a v neustálém pohybu: Ben Darcy, Savannah Reedová, Luke Byrne, Laura Fulgenziová, Danny Lane, Jade Baileyová a Thomas Ball.  Ti všichni dokázali vnést do svých rolí originální nápady, díky nimž jsou mnohem víc než pouhým „křovím“: tvoří živoucí město obklopující hlavní postavy a každý moment jejich přítomnosti na scéně je pečlivě promyšlený. Počet postav naznačuje jistou složitost zápletky, což byla jedna z výzev pro autory libreta – Drewa spolupracujícího s Elliotem Davisem.  Vedli si docela dobře, ale ani jeden není v první řadě dramatikem, a na výsledku je to znát: dramaturgické zaměření scénáře je občas nejasné – např. závěr je v rukou postavy Velcro.  Proč?  Jsem si jistý, že autoři k tomu měli důvod, ale je to dramaticky uspokojivý důvod?  Tento moment podle mě podtrhuje, do jaké míry je role Robbieho (zástupce Popelky) fatálně oslabena.  Jak víme, existuje model pro tento typ příběhu: v 80. letech se dočkal senzačně úspěšného obnovení muzikál Viviana Ellise „Mr Cinders“. V této parodii na 20. léta autoři libreta Clifford Grey a Greatrex Newman moudře nechali každé důležité dějové rozhodnutí na Jimu Lancasterovi (kterého v původní produkci hrál Bobby Howes).  Jejich hlavní cíl zůstal také jasně vymezen: satira britského třídního systému.  Problémem zde je, že Robbie nemá takovou iniciativu, je odsouzen k tomu být převážně reaktivní postavou, spíše než aby udával směr – následuje vedení ostatních, místo aby události hnal vpřed; ani toto převyprávění nemá žádný jasně identifikovaný cíl. Ale ruch a energie produkce Keitha a Haigha pravděpodobně tyto problémy vytěsní z mysli méně pozorných diváků hledajících zábavu.  Pravděpodobně.  V této líbivé a úderné show je k vychutnání i mnoho dalšího: spousta sladkého citu okořeněného pikantní sociální kritikou.  A ty písničky jsou prostě nádherné.  Užijte si to! Soho Cinders se hraje do 21. prosince 2019