RECENZE: Stand And Deliver, King's Head Theatre ✭

Stand and Deliver

King's Head Theatre

15. února 2015

1 hvězdička

Stand and Deliver je zvláštní divadelní kus, který se právě uvádí v King’s Head v Angelu. Najdeme zde několik velmi vtipných momentů připomínajících klasické britské komedie „Carry On“, fotbalový humor, který ocení fanoušci po celé zemi, a špetku nostalgie 80. let v podobě fantastických hitparádových trháků. Jako celek však tato inscenace ve své současné podobě příliš nedrží pohromadě.

Strukturálně jako by se kus snažil být několika hrami najednou – chce vyprávět o fotbalu a fanouškovských magazínech, ale v druhé polovině přichází s bizarním zvratem v podobě cestování v čase do 18. století. Kromě postav, které se prolínají těmito dvěma zdánlivě nesouvisejícími příběhy, je tu ještě třetí, stejně surrealistická složka: písně z 80. let, které herci v průběhu představení zpívají.

Některé pěvecké výkony jsou velmi zdařilé, zejména v podání Adama Scotta Pringleho a Laury Coutts. Nicméně kromě pocty osmdesátkám a vazby na fotbalový klub se příběhové opodstatnění tohoto „jukebox muzikálu“ v druhé půli značně zamlží, když si náš hrdina Frank Goldenboy (v podání Alexe Murphyho) vyzkouší roli silničního lupiče z počátku 18. století.

Ani tento bizardní zvrat úplně nefunguje. Jistě, existuje sice onen zvláštní hrdinský mýtus o lupičích přepadajících pocestné, ale protože se autor Wayne Gumble snaží obsáhnout příliš mnoho témat, nestihneme Franka poznat natolik dobře, abychom pochopili, proč vlastně sní o okrádání kočárů na anglickém venkově.

Podobně jsou na tom dvě postavy vypravěčů, které hrají Sara Lynam a Joey Bartram. Jsou velmi vtipní a skvěle zahraní, ale působí dojmem, jako by vypadli z úplně jiné hry.

Někde v jádru se přitom skrývá skvělá show. Jsou tu konkrétní gagy, které fungují výjimečně dobře. Druhá polovina je výrazně silnější než ta první, má svižnější tempo a obsahuje zápletku se skutečným tahem na branku – díky tomu působí mnohem uceleněji, přístupněji a vlastně i docela zábavně.

S pevněji sevřeným scénářem by tyto nesourodé světy fotbalu, anglické historie a hudby 80. let mohly velmi dobře fungovat dohromady.

Diváci rádi vědí, na co se jdou dívat – a vzhledem k tomu, že se s motivem cestování v čase setkáme až ve chvíli, kdy se chystáme na přestávkový drink, tráví tato show polovinu času na dálnici bez mapy, navigace nebo aspoň směrovek. Na rozdíl od Franka se vás toto představení nesnaží aktivně okrást o tak drahocennou komoditu, jakou je váš čas – je v tom jen stejně ztracené jako on.

Recenzi napsal James Garden