RECENZE: Fantom opery (The Phantom Of The Opera), Her Majesty's Theatre Londýn

Fantom opery se vrátil do Her Majesty's Theatre. Poté, co Douglas Mayo zpovzdálí sledoval, jak se dva producenti dohadují o budoucnosti uznávané inscenace Hala Prince, nemohl si nechat ujít návrat do Fantomova doupěte v londýnském Her Majesty's Theatre, aby na vlastní oči viděl, co zbylo z „původní briskní verze“.

Killian Donnelly a Lucy St Louis ve Fantomovi opery. Foto: Johan Persson Fantom opery

Her Majesty's Theatre

4 hvězdičky

Rezervujte si vstupenky na Fantoma opery

Během období, které lze popsat pouze jako rok divadelního strádání, byli fanoušci v šoku, když Cameron Mackintosh oznámil, že se Fantom opery po znovuotevření londýnských divadel nevrátí. Zdálo se, že třicetipětiletá rekordní éra tohoto miláčka publika skončí tichým vyšuměním.

Jenže Fantom opery se 22. července 2021 v Her Majesty's Theatre znovu otevřel a já v sobě mísil pocity obav i naděje, že se představení, které mi dopřálo ty nejbohatší divadelní zážitky po celém světě, po lockdownu opět oklepe a vydrží na scéně dalších pětatřicet let.

Takže nejdříve trocha pozadí. Fantom opery Andrewa Lloyda Webbera je v současnosti druhým nejdéle hraným muzikálem ve West Endu a vůbec nejdéle hraným muzikálem na Broadwayi. Původní režie se ujal Hal Prince (jenž režíroval i Evitu), choreografii měla na starosti Gillian Lynne (která triumfovala s Cats) a scénografie i kostýmů se zhostila Maria Bjornson. Maria byla kouzelnice, která k prázdnému jevišti (Halův proslulý „black box“) dokázala vytvořit to nejpřepychovější prostředí, v němž Fantom s oblibou straší majitele a umělce v Opera Populaire.

Říká se, že Fantom opery byl pro Andrewa srdeční záležitostí, a tato okázalá produkce okamžitě pobláznila divadla po celém světě. S texty Richarda Stilgoea a tehdy mladého textaře jménem Charles Hart vytvořil tvůrčí tým něco magického, co přetrvalo celá desetiletí.

Soubor muzikálu Fantom opery. Foto: Johan Persson

Bohužel Hal, Maria ani Gillian už nejsou mezi námi, a tak se kormidla chopila nová generace tvůrčích opatrovníků. Americký režisér Seth Sklar-Heyn se připojil k Chrissie Cartwright a Mattu Kingleymu, aby znovu oživili a upravili choreografii Gillian Lynne a scénografii a kostýmy Marie Bjornson.

Sledovat nové obsazení, jak se pere s tímto milovaným titulem, byla radost. Fantom Killiana Donnellyho byl patřičně hrozivý a stejnou měrou poblázněný i posedlý svou múzou Christine. Po většinu představení jsem u Killiana slyšel úplně neznámý hlas – nádherný, plný hlas, v němž bylo méně té rockové dravosti, pro kterou ho známe z poslední doby. „Music Of The Night“ se nesla sálem v úchvatném podání, které kontrastovalo s až příliš kontaktní, sexuálně podbarvenou choreografií, jež vytváří onen nepříjemný pocit, když je Christine pod Fantomovým vlivem. Je to solidní výkon v roli komplexní postavy, která musí na publikum zapůsobit i s minimem času na scéně, a jemu se to daří.

Lucy St Louis je v roli Christine Daae jako závan čerstvého vzduchu, s andělským hlasem ve chvílích, kdy ji Fantom psychicky pronásleduje. Raoul v podání Rhyse Whitfielda, vytáhlý, s aristokratickým vystupováním a špetkou kuráže, se v milostném duetu „All I Ask Of You“ blíží dokonalosti.

Pozoruhodné výkony podali také Saori Oda (Carlotta), Matt Harrop (Firmin) a Adam Linstead (Andre). Bylo skvělé vidět, jak se popasovali s oním vokálním propletencem, kterým je „Prima Donna“. Je to číslo, které vyžaduje přirozenou hlasovou kontrolu, herecký um a zvukaře v té nejlepší formě, aby všechna slova Charlese Harta zůstala srozumitelná. S radostí mohu říct, že se to po mnoha letech nejvíce blížilo dokonalosti.

Francesca Ellis zachovává upjatost a tajemnost madam Giry. Občas mě nahání hrůzu, jak strašidelná dokáže být. Totiž, kdo jde na maškarní ples převlečený sám za sebe!

Nejsem si jistý, jak toho režisér Seth docílil, ale zdá se, že se mu podařilo do inscenace vrátit přirozený humor a drama, čímž představení otevřel vtipným momentům, na které jsem už zapomněl – v hledišti se ozývalo mnohem více decentního smíchu, než kolik si pamatuji z minulých návštěv. Bylo také milé vidět, že zákulisní momenty Gillian Lynne, jako její baletky ve stylu Degase, zůstaly zachovány.

Co se tedy změnilo? Inu, původní portálový oblouk od Marie už tu není, nahradila ho zúžená verze, která je sice funkční, ale působí příliš křiklavě. Světoznámý lustr je nový s designem, který působí moderněji. Mariiny úchvatné okřídlené bohyně Niké, které po tři desetiletí dominovaly vrcholu oblouku a odkud se Fantom magicky spouštěl dolů v závěru „All I Ask Of You“, už neskýtají onen moment překvapení. To je obrovská škoda!

Killian Donnelly ve Fantomovi opery. Foto: Johan Persson

Mnoho fanoušků ví, že celá londýnská produkce od prvního dne využívala viktoriánskou divadelní techniku, kdy kulisáci pomocí navijáků zvedali svíce skrze podlahu, když Fantom a Christine sestupovali do jeho nory. Je to jedna z nejvíce divadelních scén v muzikálu a díky bohu zůstala zachována, i když mi bylo řečeno, že už je automatizovaná. Je to skutečný zázrak, že Mariina vize zůstala 35 let prakticky nedotčena – to je v tomto oboru neslýchané.

Z hlediska technických triků se zdá, že inscenace má mírné časové prodlevy, které snad s přibývajícími reprízami zmizí. Přechod z aukce k Hannibalovi působil dojmem, že došly kulisy, jelikož se pečlivě navržené draperie s obrovským zdobením pohybovaly příliš rychle, zatímco podivně vypadající kus nového portálu jako by se úplně ztratil v prázdnotě. Naproti tomu pád lustru působil trochu těžkopádně a po Fantomově teatrálním pokynu mu trvalo dost dlouho, než se zřítil. Mariiny bohyně Niké jsou nyní nahrazeny Pegasem přímo na scéně, který díky způsobu ovládání vypadá spíše kýčovitě než úchvatně.

V ostatních ohledech tempo produkce nevázne. Sledování Raoulova skoku je stále stejně dechberoucí a „Masquerade“ zůstává působivým zahájením druhého dějství. Prostorový zvuk Micka Pottera dosahuje kýženého strašidelného efektu a orchestr Simona Leeho odvedl slušnou práci při vytváření Fantomova ohromujícího doprovodu, ale pravdou zůstává, že se 14 hudebníky méně je rozdíl znát. Jako milovník muzikálů mám k umělcům v orchestrech West Endu obrovskou úctu. S tím, jak se v průběhu let stavy orchestrů zmenšují, oplakávám ztrátu umělců v orchestřištích, a u tohoto obzvlášť. Nikdy nezapomenu na zvuk původní sedmadvacetičlenné orchestrace, jejíž dopad se mohl rovnat jen dynamické předehře k Love Never Dies – pochybuji, že ji ještě někdy uslyšíme živě. Je to naše ztráta!

Vzal jsem s sebou na představení člověka, který Fantoma nikdy neviděl, a byl nadšený. Já sám jsem na Fantoma chodil opakovaně více než 30 let, viděl jsem ho v Londýně, New Yorku, Sydney, Melbourne i Las Vegas a ve většině případů jsem za vstupenky s radostí zaplatil. Pokud jste show ještě neviděli (ano, je to možné), běžte si udělat vlastní názor. Dlouhá léta jsem obdivoval udržování světových standardů této produkce, ale platí zde, že méně je více? Fantom u mě vždy fungoval proto, že ona velkolepá podívaná dokonale doplňovala materiál. Ale teď, alespoň pro mě, zůstává verdikt otevřený.