RECENZE: The Return of the Soldier, Jermyn Street Theatre ✭✭✭✭

The Return Of The Soldier Jermyn Street Theatre 4. září 2014

První světová válka je v plném proudu. Britská vojska jsou zakopána ve Francii a bojují proti Německu s nasazením vlastních životů. Britové se tlačí vpřed v očekávání smrti – a pro mnohé z jedné konkrétní letky si smrt skutečně přijde. Ne však pro kapitána Christophera Baldryho. Ten sice vidí, jak jsou jeho druzi masakrováni, ale sám je omráčen výbuchem a probouzí se do... selektivní amnézie.

Myslí si, že je v době před několika lety. Věří, že je stále zamilovaný do Margaret Allinghamové, dívky, kterou náhodou potkal na Monkey Islandu, která mu ukradla srdce a inspirovala jeho hudební vášeň. Zapomněl na svůj současný život, zapomněl na svou manželku a vytěsnil lásku i tragédii, kterou si se svou ženou Kitty společně prožili.

Zatímco se připravuje na převoz domů k rekonvalescenci, píše Margaret a oznamuje jí, že se k ní vrací, aby se mohli vzít a být navždy spolu. Jenže ona se mezitím také vdala – jde o slušné, ale bezkrevné manželství a její milý, sice trochu neohrabaný, ale předvídatelný manžel William ji potřebuje. Margaret zmítá touha po lásce, po které prahne, i pocit viny a hrůza ze zrady Williama. Vydává se tedy na panství Baldryových, aby Kitty, naprosté cizince, oznámila, že kapitán je na cestě domů.

Taková je výchozí situace nového britského muzikálu The Return Of The Soldier, který má právě premiéru v Jermyn Street Theatre.

Nové muzikály neměly v posledních letech v Londýně ani v Británii zrovna na růžích ustláno. Někdy je to proto, že dílo je špatně uchopené (The Light Princess, Stephen Ward, From Here To Eternity), jindy kvůli nešťastné produkci (Betty Blue Eyes, Viva Forever!, Loserville, Love Never Dies), občas nevysvětlitelně nepřijde publikum (I Can't Sing, Lend Me A Tenor) a někdy je dílo prostě jen bídné (Too Close To The Sun). Vynikající obsazení a hudebníci sami o sobě muzikál zachránit nedokážou.

Samozřejmě se objevily i skutečné hity – abychom jmenovali alespoň některé: Matilda, Charlie and the Chocolate Factory, Love Story, The Hired Man, The Go-Between nebo American Psycho.

Někdy se zdá, že problémem jsou očekávání diváků. Jak trefně poznamenal Sondheim, lidé jako by vyžadovali melodii, kterou si mohou hned pobroukávat; jiní zase chtějí velká sborová čísla, oslnivé kostýmy, úžasné kulisy, hvězdné obsazení a nablýskanou show plnou energie.

Žádná z těchto podmínek není kladena na dramata nebo komedie; diváci je prostě berou takové, jaké jsou. U muzikálů by tomu mělo být zrovna tak.

Pokud toužíte po Guys And Dolls, Mamma Mia nebo Bídnících, zajděte si na ně. Ale pokud hledáte vytříbené, nádherně koncipované hudební divadlo, které přesvědčivě evokuje historickou epochu, vypráví úžasný příběh plný zvratů a překvapení a obsahuje jímavou, éterickou a podmanivou hudbu, pak si nenechte ujít The Return Of The Soldier, dokud máte šanci.

Není to velkolepá show, nečekejte sborové výstupy, stepování, swingový orchestr ani televizní celebrity. Najdete tu ale strhující herectví, skvostné vyprávění příběhu písní, několik skutečně dechberoucích čísel, skvělé vokalisty a upřímné srdce, které je chvílemi snové a chvílemi až výbušné.

Dílo je adaptací knihy Rebeky Westové napsané během první světové války. Libreto a texty Tima Sanderse jsou po všech stránkách vynikající – vyprávějí složitý příběh úsporně, s švihem a elegancí, a přitom dokonale ukotvují děj v dobových reáliích. Charles Miller přichází s partiturou plnou melodií, smutku i naděje; zejména titulní skladba je mimořádně působivá. Skvělých čísel je tu ale celá řada: Am I What You Are To Me, Leave Me For a Dead, The Little Things I Need, Somewhere Else, Head Master, To Be Adored, What Have I Become a I Know How This Ends. Kdyby existovala nahrávka, pouštěl bych si je pořád dokola.

Laura Pitt-Pulford je jako Margaret naprosto fantastická. Na začátku je plná strachu a bolesti, v sekvencích vzpomínek na lásku k Baldrymu přímo září, v ukradených společných chvílích je opojná, a když se mu pak vrátí paměť, je provinilá a smutná, ale nesmírně lidská ve chvíli, kdy čelí svému manželovi a jeho velkorysému odpuštění. Pitt-Pulford je ve všech ohledech okouzlující a pěvecky se ideálně potkává s nároky partitury. Má tu správnou dobovou energii a takové napojení na roli i diváky, že se člověk bojí zatleskat, aby nepromeškal ani vteřinu jejího výkonu. Prostě parádní.

Michael Matus předvádí ve svých dvou zcela odlišných rolích – jako Margaretin bodrý venkovský manžel a jako dr. Anderson, který má vyléčit Baldryho amnézii – mistrovskou lekci muzikálového herectví. V obou polohách je naprosto přesný. Jako osamělý výrobce nakládané zeleniny, který potřebuje ženu, aby mu uvázala kravatu a připravila snídani, je dojemně pravdivý; jako průkopnický psychoterapeut je pak suchý, pronikavě inteligentní a plný pochyb. Jde o skvěle prokreslenou dvojici postav od herce na vrcholu sil. Navíc zpívá s naprostou lehkostí, brilantní dikcí a nádhernou barvou hlasu.

Stewart Clarke hraje amnézií postiženého Baldryho. Se šviháckou vojenskou polohou své role nemá sebemenší problém – vypadá skvěle a vyniká zejména v choreografiích plných smyslnosti, kdy on a Margaret vzpomínají na svou lásku, každý ve stejný čas, ale na jiném místě. Ve druhém dějství dokonce absolvuje výstup v mokré košili, po kterém si mladá dáma dvě sedadla ode mě toužebně povzdechla.

Disponuje solidním hlasem, i když by mohl zapracovat na hloubkách a nemusel by se tolik uchylovat k onomu nosovému zvuku („twang“), který je dnes u zpěváků tak populární. Nejsilnější je ve vypjatých výškách a některé jeho party, zejména v souborech, jsou strhující. Ve srovnání s Pitt-Pulford a Matusem působí občas trochu strojeně a příliš zbrkle. To jsou ale jen drobnosti – má silné charisma a jeho energie táhne děj kupředu. Moment, kdy si uvědomí svou minulost, je zvládnut s grácií a závěrečný obraz odevzdaného přijetí osudu je skutečně mrazivý.

Zoë Rainey má nejtěžší roli – Baldryho manželku, která je uvnitř mrtvá a navenek působí chladně a krutě, coby produkt své společenské třídy a snobismu. Rainey však dokáže diváka zaujmout i přes Kittyiny excesy. Když pak dojde ke zvratu, má to skutečnou váhu a vše předchozí začne dávat smysl. Zpívá brilantně jistým a čistým sopránem.

Charlie Langham v roli Jenny má za úkol především pozorovat, přestože je do Baldryho zjevně také zamilovaná. Dostane však klíčový moment celého kusu, kdy zdráhavé Margaret připomene, co všechno ztratila i Kitty. Langham má příjemný, milý hlas, který by však snesl větší oporu pro zajištění srozumitelnosti a síly. Její pojetí postavy však bylo přesné a v souladu s ostatními ženami. Jistější byla ve společných pasážích, kde její talent vynikl nejlépe – skladba Now That I Know byla vynikající.

Hudební nastudování Simona Lamberta je naprosto lahůdkové, v podstatě bezchybné. Hned od prvních tónů, kdy se Lambert u klavíru spojí s citlivým cellem (Fraser Bowles jako náhradník na poslední chvíli odvedl skvělou práci), se okamžitě ustavuje ona tklivá a snová atmosféra. Motivy paměti, vášně a zmatku se prolínají Millerovou bohatou partiturou a Lambert dává každému z nich přesně tu správnou váhu a tón. Navíc se stará o to, aby Matusova komická čísla měla ten správný švih.

Scénografie (Simon Anthony Wells) mě příliš neoslovila; kulisy občas překážely plynulosti jednoduché a účelné režie Charlotte Westenra. Na druhou stranu se zde nehrálo na žádné laciné triky; vše, včetně kouzelné choreografie Matthewa Colea, sloužilo komornímu lidskému příběhu o lásce a o tom, jakou spoušť zanechává válka na lidské duši.

Producenti tohoto originálního klenotu si zaslouží uznání za svou víru v toto dílo a vizi, která mu dala život. Kéž by v hudební divadlo věřilo i National Theatre tak, jako tito producenti.

Každý, kdo má rád muzikál, by si měl tuhle inscenaci rozhodně zajít prohlédnout.

The Return Of The Soldier se hraje do 20. září. Pokladna 020 7287 2875