RECENZE: Racek, Chichester Festival Theatre ✭✭✭✭

Anna Chancellor a Samuel West v Rackovi. Foto: Johan Persson. Racek

Chichester Festival Theatre

24. října 2015

4 hvězdičky

V paměti utkví řada výjevů: měsíční svit dopadající na provizorní jeviště u jezera postavené pro Konstantinovu „avantgardní“ hru; Polina vztekle opouštějící scénu a přitom drtící květiny, které dala Nina Dornovi; Trigorin, otočený k divákům zády, ale přesně vystihující okamžik, kdy Nina hrající v měsíčním svitu probouzí jeho dřímající vášeň; Arkadinová poskakující jako školačka, aby se ujistila o svém mladistvém vzhledu; déšť bušící do panství a jezera, v jehož přívalu Nina zmizí; jasné, téměř spalující slunce nad hladinou; Dorn, zaskočený a upřímně zděšený, když objeví Konstantinovo tělo, ještě teplé, ale už bez tíhy života. Jsou to nesmírně působivé obrazy.

Ještě trvalejší a důležitější je však velkolepé tableau vyvolané v závěrečném dějství, které slouží jako ztělesnění mnoha bolestných témat hry. Večeře se podává v pokoji sousedícím s pracovnou – práce je zde oddělena od běžného žití. Na stole, kde dospělí hodují, jasně hoří svíčky a jejich měkké světlo prosvítá skrze elegantní okna lemující pracovnu. Práce a realita v chladném, tvrdém světle; koloběh života ve světle měkčím, až neskutečném.

Tichý klid pracovny v ostrém kontrastu s nucenou společenskou družností u jídelního stolu kypícího jídlem, vínem a smíchem hostů. Realita a fikce. Ztracená láska a láska v koncích. Opuštěná naděje a naděje nenaplněná, která přesto přetrvává. Jediný výstřel z revolveru změní všechno a zároveň nic; jedinečný bod zlomu.

Toto je třetí část sezóny „Mladý Čechov“ v režii Jonathana Kenta, kterou nyní uvádí Chichester Festival Theatre – nová adaptace Racka od Davida Harea. Racek je mnohem slavnější než Platonov nebo Ivanov (další dvě hry této sezóny) a v podání tohoto speciálně sestaveného souboru se vypořádal se svou pohnutou historií. Ta byla často způsobena inscenacemi, které se snažily z Čechovova vyprávění křečovitě vykřesat tragédii a hluboký smysl, čímž ale ničily jemnost a téměř symfonickou povahu jeho postřehů o lidských slabostech.

Kent se této pasti obratně vyhýbá, i díky tomu, že Hareova adaptace – nejlepší z celé trilogie – je svěží, šarmantní a komická, čímž umocňuje dopad tragických prvků. Jde o výrazně zkrácenou verzi a Kent napomáhá srozumitelnosti tím, že vložil přestávku mezi třetí a čtvrté dějství. To umožňuje čtyřem ústředním postavám upevnit své pozice, rozvinout napětí, spojenectví, naděje i strachy. Než skončí třetí dějství, kostky jsou vrženy. Čtvrté dějství, odehrávající se o dva roky později, je pak o následcích – o tom, jak se nám naše činy (nebo toulaví racci) vrací.

Dalším přínosem tohoto přístupu je, že charaktery ostatních postav jsou plně prokresleny ještě před pauzou. Je jasné, že Medveděnkova obsese penězi nikdy neustane a že ho Máša nebude nikdy milovat, navzdory jeho zbožňování. Oba budou litovat toho, co nebylo.

Je jasné, že Sorin, navzdory nářkům nad vlastními neúspěchy, prožil život, jaký chtěl; on bude litovat toho, co bylo.

Je jasné, že Polina a Šamrajev vedou nejistý život jako správci panství, neustále se snaží vyrovnat rozpočet a naplnit očekávání Sorina a jeho sestry Iriny. Ti litují přítomnosti a vždy budou.

Dorn, venkovský lékař, očividně miluje Arkadinovou a dost možná je otcem Máši, jelikož Polina byla dlouho jeho milenkou. On lituje toho, co mohlo být.

Tento vír emocí a podtextů vytváří situace napínavé i komické zároveň. Herecké výkony vytěžují z textu to nejlepší. Jade Williams je výjimečná jako věčně truchlící Máša; truchlí nad tím, že si jí Konstantin nevšímá, natož aby si všiml, že ho miluje. Její Máša je drsná a neústupná síla přírody. Pip Carter jí sekunduje jako kňourající Medveděnko, jehož posedlost penězi je vtipná i smutná zároveň, aniž by však žadonil o soucit. Jeho učitel svůj úděl víceméně přijímá, takže Mášina lhostejnost, trvající i přes manželství a rodičovství, je sice hořká, ale zcela pochopitelná.

Lucy Briers vykresluje Polinu jako vřelou, ale zoufale toužící po úniku s Dornem. Dokáže ignorovat Mášu i Šamrajeva, zatímco budí dojem vzorné manželky a matky. Des McAleer prochází rolí Šamrajeva s tou správnou dávkou krutosti a puntičkářské upjatosti. Ani na vteřinu nepochybujete, proč je Máša taková, jaká je. Každý má své skvěle zvládnuté komické momenty – McAleerova historka o Silvovi je mistrovsky podaná a Polinin vztek nad květinami, které Nina dala Dornovi, je naprosto dokonalý.

Adrian Lukis je úžasný jako inteligentní, pozorný Dorn, kterému nic neunikne a mluví ještě méně. Jeho jiskření s popudlivým Sorinem v podání rozkošně mrzutého Petera Egana je lahůdka, stejně jako scény s tyranskou divou Arkadinovou (Anna Chancellor). Lukis a Chancellor mají mezi sebou skvělou chemii – on predátor, ona svolná kořist, dokud se role závratně neotočí. Egan také precizně vykresluje Sorinův komplikovaný vztah k sobecké sestře-herečce.

Tato šestice charakterových herců efektivně vytváří bohatý svět panství, kde osudy hlavních postav spějí ke svému vrcholu. Jde o detailní a vrstevnatou ansámblovou hru v té nejlepší podobě.

Anna Chancellor je jako Arkadinová prostě dokonalá. Její zastřený hlas, sebestředná zbrklost a kňourání se snoubí v portrétu ultimátní narcistické matky-herečky. Je skvělá v každém ohledu – ať už se nudí při obvazování synovy hlavy, úpěnlivě prosí Trigorina, aby s ní utekl, nebo flirtuje s každým mužem v dosahu.

Její komické načasování a schopnost vypadat v jakémkoliv kostýmu zároveň elegantně i naprosto nepatřičně je obdivuhodná. Arkadinová je v jejím podání úchvatná diva, která sleduje, zda na ni dopadá správné světlo, i když se zrovna hroutí.

Samuel West s Annou Chancellor skvěle souzní. Jakkoliv se jejich vztah může zdát smyslný, temný podtón zoufalství není nikdy daleko. West vykresluje Trigorina jako velmi přitažlivého muže, který je na jedné straně romanticky prostý a na druhé vypočítavý.

Často se říká, že Trigorin je Čechovova nejlépe napsaná mužská postava. West pro toto tvrzení přináší přesvědčivý důkaz a nabízí jedno z nejucelenějších pojetí této role v posledních letech. West podává zralý a podmanivý výkon s velkou dávkou jemnosti.

Pip Carter a Anna Chancellor v Rackovi. Foto: Johan Persson

Kde inscenace bohužel trochu ztrácí dech, je u postav Konstantina a Niny. Ani Joshua James, ani Olivia Vinall se nedokázali zcela přiblížit k oné intenzitě porozumění a spalujícímu romantismu, které tyto dvě klíčové postavy vyžadují, aby byla inscenace skutečně velkolepá.

Oba hrají dostatečně dobře na to, aby hra fungovala, ale ani jeden z nich na scéně skutečně „nezáří“. James je příliš odtažitý, chybí mu ta vše pohlcující potřeba Niny i hamletovská žárlivost na Trigorinův úspěch. Dvě scény, které působily nejméně přesvědčivě, byly přitom klíčové: hádka s matkou při obvazování hlavy a setkání s deštěm zmočenou Ninou v závěru.

Olivia Vinall začíná dobře, její účast v Konstantinové hře v prvním dějství funguje. Ale jak se postava Niny vyvíjí a mění, je zapotřebí emočně komplexnější výkon, kterému Vinall úplně nedostála.

Výsledkem je, že zdrcující závěr hry není tak traumatizující, jak by měl být. Není to vina textu ani režie – ostatně Lukis, Chancellor a West v závěru excelují (pohled Arkadinové do pracovny zalité svitem svíček je nezapomenutelný). Ale bez plného nasazení Jamese a Vinall Racek nevzlétne tak vysoko, jak by mohl.

Přesto jde o velmi poutavou inscenaci. Možná postrádá maximální citový dopad, ale je nesmírně zábavná, příběh je vyprávěn jasně a postavy jsou většinou vykresleny naprosto živě.

Osvětlení Marka Hendersona skvěle doplňuje scénografii Toma Pye: magický měsíční svit u jezera, ostré slunce, když Trigorin s Ninou zjišťují, co chtějí, i temnota rozbitá blikajícími svíčkami v závěru. Světla jsou mimořádně působivá, stejně jako efekty deště. Když se Medveděnko vydá na svou čtyřmílovou cestu, máte pocit, že vám v botách čvachtá voda.

Všechny tři hry v sezóně Mladý Čechov mají společné motivy: smrt revolverem, lékaře na venkově, milostné trojúhelníky a chudobu. Kentovy produkce však skvěle odrážejí odlišnosti těchto děl a sázejí na upřímné výkony, které jsou moderní v tónu, ale klasické v přístupu.

Zhlédnutí všech tří her v krátkém sledu vás donutí je přehodnotit. Díky Jonathanu Kentovi a Davidu Hareovi ožilo ranné dílo Antona Pavloviče Čechova v oslnivém světle.

Výsledek je skutečným zjevením.