RECENZE: The Sound of Music, New Wimbledon Theatre ✭✭✭✭

Foto: Pamela Raith Za zvuků hudby (The Sound Of Music)

New Wimbledon Theatre

2. dubna 2015

4 hvězdičky

Už několik týdnů se nacházím v zajetí muzikálu Za zvuků hudby. Stává se mi to každou chvíli. Momentálně film slaví své 50. výročí, a tak bohové cílené reklamy na sociálních sítích usoudili, že je vhodné mi připomenout mou lásku k tomuto kusu. Mimo jiné mi podsunuli velmi povedený speciál s Dianou Sawyer a Julii Andrews, který se loni vysílal v americké televizi. Před pár dny to byl zase prodloužený video trailer na novou inscenaci z produkce Billa Kenwrighta v hlavní roli s Danielle Hope. Ukázka splnila svůj účel a já se ocitl v poměrně pohodlných sedadlech (se spoustou místa na nohy) v divadle New Wimbledon Theatre spolu s publikem ve věku od 7 do 80 let, abych znovu zhlédl klasiku od dvojice Rodgers a Hammerstein – znovu!

Říkám schválně znovu, protože už ani nespočítám, kolikrát jsem viděl film, kolikrát divadelní verzi v podání amatérů i profesionálů a kolik nahrávek s různým obsazením mám ve své sbírce. Na tomto příběhu je něco, co funguje jako balzám pro duši, je to prostě tak.

Tahle nová inscenace v režii Martina Connora je velkolepá a na zájezdové verzi se rozhodně nešetřilo.

Danielle Hope se role Marii chopila s vervou a sympatiemi, které jsou pro vytvoření vřelého a milujícího středu celého příběhu nezbytné. Pěvecky je naprosto přesná, partituru interpretuje s úctou a její scény s dětmi von Trappovými jsou prostě k sežrání. Pokud bych měl mít jednu drobnou výtku, tak snad jen tu, že se až příliš snažila napodobit Julie Andrews, což vedlo k občasným výkyvům v přízvuku, které mírně odváděly pozornost od jinak skvělého výkonu.

Role kapitána von Trappa se ujal Steven Houghton. Ztvárnil ho jako pohledného, odtažitého muže pevných zásad, jehož hradby se zbortí až díky setkání s Mariou a hudbou. Mezi oběma protagonisty to jiskří natolik, že se příběh nepropadá do přeslazeného kýče, který si lidé s tímto titulem často spojují.

Jejich společné momenty – od napjatých začátků přes uvědomění si hlubších citů až po romantiku písně Something Good – gradují naprosto přirozeně. Jejich tanec Ländler je elektrizující.

Podle mého názoru toto představení potřebuje dávku politiky a špetku nebezpečí. Všechna dobrá díla Rodgerse a Hammersteina to mají. Když se nad tím zamyslíte, v 50. letech se věnovali velmi citlivým tématům a Za zvuků hudby není výjimkou. Politický podtext anšlusu Rakouska, nacistická hrozba a převrácení životů naruby jsou nezbytnou součástí toho, co dělá tento muzikál výjimečným.

Proto je důležité, aby obsazení Baronky a Maxe Detweilera přesně sedělo. Představují hlasy těch, kteří vidí věci jako nevyhnutelné a chtějí se postavit na „tu správnou stranu“ dějin. Charakter kapitána se ukazuje právě v tom, že s jejich postojem nesouhlasí. Sarah Soetaert a Howard Samuels hrají Elsu a Maxe jako sympatické parazity. Je vždy zajímavé sledovat, jak diváci nepolíbení divadelní verzí reagují na písně jako How Can Love Survive a No Way To Stop It.

Čím by byl tento muzikál bez dětí? A ty v Wimbledonu jsou prostě úžasné. Jsou středobodem celé inscenace a nemůžete se ubránit jejich obrovskému kouzlu, které sálá z jeviště. Společně odtáhnou většinu ikonických hitů jako Do-Re-Mi, The Lonely Goatherd či So Long – Farewell. Není to snadný úkol, ale tito mladí herci jsou naprosto brilantní a vyhýbají se manýrám nesnesitelných dětských hvězdiček. Čiší z nich opravdovost! Sestru představenou hraje Jan Hartley. Je to jedna z nejlepších abatyší, které jsem kdy viděl, a její Climb Every Mountain byla tak povznášející a inspirativní, jak jen si lze přát. Spolu se Zoe Anne Bown, Jessicou Sherman a Grace Gardner byla píseň Maria naprostým potěšením.

Luke George si v roli Rolfa odbyl svůj profesionální debut. Mladíka, který ztratí směr, aby se v klíčovém okamžiku zachoval správně a umožnil rodině von Trappových uniknout z rukou nacistů, ztvárnil skvěle. George má výborný hlas a jeho scény s Liesl ukázaly, že oba jsou nadějnými talenty, které se vyplatí sledovat.