RECENZE: The White Factory, Marylebone Theatre ✭✭✭✭✭

Naše vlastní divadelní kritička Libby Purves recenzuje inscenaci The White Factory, která se právě hraje v londýnském Marylebone Theatre.

Adrian Schiller. Foto: Mark Senior The White Factory

Marylebone Theatre

5 hvězdiček

Rezervovat vstupenky NAKÁZA ZLEM

Historie lodžského ghetta v Polsku je kapitolou holocaustu, kterou stojí za to si připomenout – už proto, že zdejší židovské obyvatelstvo bylo roky zneužíváno k nuceným pracím v podmínkách blízkých vyhladovění, než bylo s onou mrazivou nacistickou efektivitou zlikvidováno. Tato pozoruhodná hra začíná v Bonnu roku 1960: šéf továrny na čokoládu šikanuje svého zaměstnance. Náhle nás rozhlasová zpráva informuje, že německý šéf byl zatčen: Wilhelm Koppe byl SS-Obergruppenführerem zodpovědným za lodžské ghetto.

Světla se mění a v dalekém Brooklynu začíná židovský právník v náhlém záchvatu úzkosti rýt nehty do zdí, čímž otevírá propast do roku 1940. Jde o ponurou a velkolepou hru o paměti, svědomí, kompromisech a korupci, která vychází z historie holocaustu, ale v éře Putina získává palčivou a ostudnou aktuálnost. Autorem je ruský dramatik Dmitrij Gluchovskij, režie – až mrazivě nápaditá a skvěle gradovaná – se ujal Maxim Didenko. Oba jsou kvůli válce v politickém exilu.

Fiktivním hrdinou je Josef Kaufman v podání Marka Quartleyho, právník s upřímným opovržením k nacistickým vojákům: tohle je muž, který si na sako žlutou hvězdu nepřišije! Jenže on to udělá, a to velmi brzy, jen aby přežil. Každý, kdo sní o tom, že by v takové situaci byl neohroženým hrdinou, musí vidět ten moment, kdy se snaží sehnat cáry žluté látky na svetry pro své malé syny.

Mark Quarterley a Pearl Chanda. Foto: Mark Senior

Důstojník Wilhelm Koppe je historická postava, stejně jako Chaim Rumkowski, starší ghetta, kterého opovržlivý velitel SS pověřil udržením pořádku mezi 200 000 Židy uvězněnými za zdmi. Adrian Schiller je v roli Chaima naprosto fenomenální. Chaim v oněch zoufalých podmínkách věřil, že když každou dílnu promění v továrnu vyrábějící uniformy a boty pro okupanty, učiní komunitu „nenahraditelnou“ a zachrání ji. Ale pro staré, nemocné a „neproduktivní“ byl brzy připraven transport smrti pod rouškou „přesídlení“.

Elegantní svícení Alexe Musgravea, které je výrazným prvkem inscenace, v jednu chvíli ukazuje mrazivě modré kalkulace nacistických likvidátorů a na druhé straně jeviště zlatavé teplo Kaufmanovy rodiny (dva hrající si kluci a Pearl Chanda coby manželka pečující o mrzoutského dědečka). Ruční kamery – skvěle využité a nikterak rušivé – promítají tváře v černobílých sekvencích. A když dědeček nebo později Kaufman vyprávějí dětem příběhy, ožívají na scéně nádherné animace židovských legend a víry – zejména Golema – z dílny Olega Michajlova.

Olivia Bernstone a James Garnon. Foto: Mark Senior

Pozoruhodná není jen inscenace, ale i její neúprosný postoj: nečekejte žádné hřejivé hrdinství, žádného spasitele, žádného Schindlera. Místo toho sledujeme starého Chaima, jak přistupuje na kompromisy, organizuje deportace a nakonec pronáší slavný projev, v němž žádá rodiče, aby se vzdali svých dětí, když nacisté nařídí čistku. „Přicházím k vám jako lupič, abych si vzal to, co je vám nejdražší...“ Na kolenou před Koppem dosáhne toho, že děti nad deset let mohou zůstat a pracovat v továrnách, ale tento životní kompromis ho vnitřně zničí. Pro ty, kteří vyžadují černobílé hrdiny, bude šokem i jeho zobrazení jako slizkého predátora mladých žen. Podobně brutální bouchání na dveře může stejně tak znamenat příchod židovské policie jako gestapa. A nakonec je naverbován i Kaufman, který v mrazivě rytmické sekvenci tlučení na dveře odvádí děti jiných, aby zachránil ty své.

Foto: Mark Senior

Všichni nakonec prohrají. Hořkou tečkou je fakt, že Koppe ztratil nejméně – po svém zatčení a soudu v roce 1960 žil dál na svobodě kvůli „špatnému zdravotnímu stavu“. Onen soudní proces, stroze zinscenovaný v závěru hry, ukazuje brooklynského právníka umazaného hrůzou, kterému je s úšklebkem připomenuto, že i on nakonec jen plnil rozkazy. Dokonale zahraná i zrežírovaná hra – krutá, morální, brilantní a v dnešní době nezbytná. Tohle představení by mělo toto mladé a ambiciózní divadlo definitivně zapsat do mapy Londýna.

Hra The White Factory se v Marylebone Theatre hraje do 4. listopadu.

Přečtěte si také: První pohled na fotografie ze zkoušek The White Factory v Marylebone Theatre