RECENZE: Tereza Raquinová, Studio 54 ✭✭✭✭

Tereza Raquinová (Thérèse Raquin)

Studio 54

14. října 2015

4 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Význam špičkového scénografického řešení bývá často opomíjen, zejména u inscenací s hvězdným obsazením, kde se předpokládá, že hlavním lákadlem pro diváky je něco jiného než touha po ryzím divadelním zážitku. Občas se však scéna stane tak zásadní součástí celkového úspěchu, až se člověk diví, jak se některé hry a muzikály vůbec mohou obejít bez toho nejlepšího a nejpůsobivějšího vizuálního pojetí. Jako příklad z poslední doby mě napadá úžasná scéna Boba Crowleyho pro hru Skylight s Carey Mulligan a Billem Nighym, pronikavý design Justina Nardelly pro londýnský debut Casa Valentina nebo okouzlující práce Roberta Howella na Matildě.

Nejinak je tomu u pozoruhodné scény Beowulfa Boritta pro produkci souboru Roundabout. Jde o novou adaptaci slavného románu Émila Zoly z pera Helen Edmundson, kterou v divadle Studio 54 režíruje Evan Cabnet. Borittův design je nedílnou součástí emocionální i dramatické struktury představení – bez něj by tato inscenace působila nejspíš mdle a nevýrazně.

Boritt zde pracuje s prostorem přímo bravurně. Chvílemi odhaluje celou plochu jeviště – jeho výšku, hloubku i šířku – což slastně symbolizuje svobodu světa. Podlaha sahá do poloviny hloubky scény, kde se setkává s vodou tekoucí po celé délce jeviště. Voda představuje únik, přírodu, očištění. Její neustálá přítomnost je lákavá, až má člověk chuť se v ní brouzdat a plavat.

Čtyři vysoké pilíře rámují jednu stranu jeviště a s neuvěřitelnou jemností naznačují stísněnost, útlak a uvěznění. Z jednoho úhlu pohledu působí scéna jako okno do světa ze zamčené věže – možná jako abstraktní výhled, na který se denně dívala Locika.

Projekce občas mění celkový obraz. Nejpůsobivější, až dusivě pohlcující, je variace na slavné Monetovy Lekníny. Obraz je okamžitě rozpoznatelný; nepopiratelně francouzský, emotivní a smyslný. Barevná paleta je však nezvyklá – hnědá a zlatá; jako sepia fotografie Monetova díla s přidanými sytými barvami. Má to neskutečně podmanivou atmosféru.

Poté se na scénu snese dům, kde Tereza Raquinová žije. Vše je temné, starosvětsky zatuchlé, stísněné a přeplněné. Dva pokoje, které vidíme, působí v kontrastu s širým prostorem svobody velmi stísněně. Stropy jsou nízké – pocit klece a uvěznění obklopeného úpadkem je téměř hmatatelný. Člověk má až pocit, že se mu hůře dýchá ze strachu, aby nevdechl prach minulosti, který těmito místnostmi volně víří.

Borittova scéna je tak výmluvná, že šetří celé stránky dialogů. Není třeba zdlouhavě vysvětlovat situaci, v níž se hlavní hrdinka na začátku děje nachází. Stačí ji vidět v rozlehlém otevřeném prostoru a postavit to do kontrastu s napětím v tísnivé domácnosti paní Raquinové – matrony tak zlomyslné a manipulativní, že se jí v moderní literatuře málokterá vyrovná. Tím je jasně definována zoufalost Terezina údělu.

Tereza, nucená po smrti otce žít u tety a pracovat v jejím krámku, je ztělesněním neštěstí. Touží uniknout tetiným striktním požadavkům a skutečně žít, ale chudoba a společenské odsouzení ji drží v šachu. Teta svou pozornost i peníze upíná k rozmazlenému, otravnému a hypochondrickému synovi Camilleovi, a Terezinu zkázu nakonec zpečetí sňatek s ním – svazek bez lásky, který oba činí nešťastnými.

Bezduché opakování životních stereotypů, včetně každotýdenních čtvrtečních karetních večerů s tetinými poněkud domýšlivými přáteli, přivádí Terezu na pokraj šílenství. Pak se však setkává s Laurentem, Camilleovým starým přítelem z dětství, který nyní pracuje u železnice. Laurent a Tereza propadnou vášnivé aféře, hnáni vzájemnou touhou. S Laurentem po boku se Tereza poprvé v životě cítí skutečně naživu.

Scházejí se v Terezině pokoji, kdykoli se Laurentovi podaří odejít z práce dříve. Když mu to ale nadřízený zatrhne, milenci jsou zoufalí a hledají způsob, jak být spolu natrvalo. Zaslepeni neukojitelnou potřebou jeden druhého se dohodnou, že Camilla zavraždí, aby se mohli vzít. Utopí ho, ale Camille stihne Laurenta těsně před smrtí kousnout do krku.

Jak hnisá rána na krku, hnisá i pouto mezi Laurentem a Terezou, oba jsou pronásledováni výčitkami svědomí. Pocit viny a strach mění jejich vášeň v nebezpečný rozkol. Paní Raquinová dostane mrtvici a ochrne poté, co zaslechne dvojici probírat Camilleovu smrt. Připoutaná na invalidní vozík, schopná hýbat pouze očima, drží Terezu a Laurenta pod svým vědoucím a nenávistným pohledem v neustálém napětí. Jediným vykoupením se nakonec zdá být smrt.

Cabnetova jasná a vnímavá režie je po většinu času velmi jistá, s důrazem na vizuální stránku, která dělá z inscenace nevšední zážitek. Tereza, osamocená na skále, uvažující o útěku; neohrabaná, téměř diletantská vražda Camilla následovaná obrazy promáčených milenců lapajících po dechu na souši; ruka paní Raquinové plížící se do záběru právě ve chvíli, kdy ji zasáhne mrtvice; neklidný pocit, že Camilleův duch ovládl ložnici, kde mu byli nevěrní. Cabnet využívá ticho stejně působivě jako zvuk a vytvořil inscenaci bohatou na detaily a neuvěřitelně vypjatou.

Jediným skutečným nedostatkem je chybějící výraznější náboj spalující touhy mezi Terezou a Laurentem. Vzhledem k tomu, že jejich sexuální potřeba je tak intenzivní, že raději zvolí vraždu než život bez sebe, se Cabnet o zprostředkování tohoto pocitu příliš nepokouší. Chybí scény s dravou vášní, nahotou nebo živočišným magnetismem. Aféra je sice zobrazena, ale velmi zdrženlivě, což kupodivu oslabuje sílu celého děje.

K obsazení nelze mít výhrad. Judith Light je v roli manipulativní matky naprosto senzační; z každého jejího „dobře míněného“ návrhu či úsměvu sálá čiré zlo. Po mrtvici je její výkon doslova uhrančivý – člověk nemůže odtrhnout oči od její výrazné tváře a výmluvných očí, které vyzařují celou škálu emocí. Scéna, kdy se pomocí abecedy snaží vyhláskovat pravdu o vraždě svého syna, je naprosto strhující. To je famózní výkon.

Gabriel Ebert je patřičně odporný jako úlisný a nesnesitelný nudný patron Camille. Vyvolává v divákovi stejný odpor, jaký k němu musí cítit Tereza. Je fascinující to sledovat, protože i přes odpudivou povahu postavy ji Ebert hraje tak, že jeho vražda působí skutečně šokujícím a silným dojmem. Ebertův Camille v divákovi zanechá tak hlubokou stopu, že následné scény, v nichž dvojici straší, mají neuvěřitelnou sílu.

Matt Ryan je v roli Laurenta velmi charismatický a není těžké pochopit Terezininu spalující touhu. Nejde jen o Ryanův vzhled, ale o to, jak postavu vykreslil jako vlezlou, okouzlující a tak trochu vzrušujícím způsobem nebezpečnou. Je to skvěle odměřený, velmi maskulinní výkon, který stojí v ostrém kontrastu k Ebertovu dokonale zahranému maminčinu mazánkovi.

Výtečné výkony podávají také Jeff Still a David Patrick Kelly. Zejména Kelly vytěžil maximum z klíčového dramatického momentu, kdy vytvořil mrazivou chvíli čisté paniky ve chvíli, kdy hrozí, že tajemství Camilleovy vraždy bude odhaleno.

Tíha celé hry však leží na bedrech představitelky Terezy, kterou je zde Keira Knightley. Ta zde absolvuje svůj opožděný debut na Broadwayi poté, co se dvakrát objevila na londýnském West Endu. Filmová zkušenost Knightley nesmírně pomáhá – dokáže tichým pohledem říct víc než mnoha slovy a vizuální obrazy v jejím podání mají ohromnou sílu. Po velkou část hry mlčí, přesto ani na vteřinu nezapadne do pozadí.

Využívá každou příležitost, ať už kráčí za Camillem u moře, čelí paní Raquinové nebo se nechává omámit přítomností Laurenta. A když promluví, každé slovo má svou váhu – mnoha pasážím propůjčuje lyrickou krásu, jiným zase unavený a ponížený strach. Závěrečné psychické zhroucení Terezy je zahrané s neuvěřitelným citem a je skutečně působivé.

Jane Greenwoodová vytvořila výjimečné kostýmy, převážně v odstínech černé, šedé nebo hnědé, které skvěle doplňují Borittovu scénu. Poklonu si zaslouží Keith Parham za mimořádný světelný design, který se proměňuje spolu s emocemi postav: temné, chladné světlo; horké, náruživé světlo; hřejivé, dusivé světlo; jemné paprsky svobody i šeď naprostého zmaru. Málokdy se vidí osvětlení tak emocionálně vyladěné jako v tomto případě. Je to velký úspěch. Původní hudba Joshe Schmidta pak účinně umocňuje celkový dopad inscenace.

Zola napsal vynikající psychologický thriller a adaptace Helen Edmundson zůstává věrná jeho záměru – je stejnou měrou něžná i děsivá. Elitní obsazení pod Cabnetovým vedením odvádí skvělou práci, proplétá jednotlivé dějové linky a vytváří silný divadelní zážitek. Inscenaci by sice prospěl větší důraz na tělesnost a vášeň, která zpečetí osud Terezy a Laurenta (i Camilla), ale vzhledem k úžasnému herectví, scéně, kostýmům a osvětlení by se nikdo neměl cítit ochuzen.

Tereza Raquinová (Thérèse Raquin) se uvádí ve Studiu 54 do 3. ledna 2016