RECENZE: Things I Know To Be True, Lyric Hammersmith ✭✭✭✭✭

Soubor inscenace Things I Know To Be True. Foto: Manuel Harlan Things I Know To Be True (Věci, o nichž vím, že jsou pravdivé) v divadle Lyric Hammersmith a následně na turné

16. září 2016

5 hvězdiček Rezervujte si vstupenky na Things I Know To Be True U této produkce nemá smysl chodit kolem horké kaše, a proto to ani nebudu zkoušet.  Je to ohromující.  Prostě strhující.  Málokdy odcházím z hlediště se slzami v očích a neschopností vyjádřit, co cítím.  A není to jen zásluhou finále hry, ale upřímně celkovou konstrukcí a provedením díla.  Když mě představení nenechá „vydechnout“ a vtáhne mě do děje navzdory mým pokusům dělat si poznámky, vím, že sleduji něco skutečně výjimečného.  A Things I Know To Be True tím bezpochyby je.  Výjimečným počinem.

Things I Know To Be True vzniklo v koprodukci souborů Frantic Assembly a State Theatre Company of South Australia pod společným režijním vedením uměleckých šéfů obou scén (Scotta Grahama a Geordieho Brookmana).  Inscenace měla premiéru začátkem roku v Adelaide, kde se děj alternativně odehrává, a přestože se produkce přesunula na jiný kontinent a obsazení se obměnilo, prostředí zůstává stejné.  I když pro tuto část turné angažovali britské herce, veškeré zeměpisné reálie byly zachovány.  Rozhodnutí ponechat hercům britský přízvuk však stírá hranice konkrétního místa, čímž zdůrazňuje univerzálnost témat a činí příběh pro zdejší publikum bezprostřednějším a osobnějším.

Během večera sledujeme rok v životě rodiny Priceových. Ukáže se, že je to rok nesmírně turbulentní – naděje, které rodiče vkládali do svých dětí, se nenaplňují a každé z dětí se musí postupně rozhodnout, zda si vybojuje vlastní cestu a ponese si její následky.  Představení začíná na prázdném jevišti, kde je přiznána veškerá divadelní technika.  Scénu zaplňuje pouze množství visacích lamp, které jsou mistrně využity k dokreslení příběhu (scéna i osvětlení jsou dechberoucím dílem Geoffa Cobhama).  V průběhu inscenace herci postupně skládají kulisu zadní zahrady, zatímco členové rodiny hledají své budoucí směřování.  I když se osudy jednotlivých dětí mohou vedle sebe zdát až příliš dramatické – jedno se zlomeným srdcem, druhé opouštějící manžela, další zápasící s vlastní identitou a poslední zapletené do nelegální činnosti – díky plnému nasazení souboru působí naprosto uvěřitelně.

Obsazení je neuvěřitelně silné a dokáže vytěžit maximum z každého jemného záchvěvu humoru či patosu, který Andrew Bovell tak mistrně napsal.  Herecký ansámbl se suverénně, charismaticky a s naprostou profesionalitou pohybuje mezi přímým oslovováním diváků, vypjatou fyzickou metaforou i civilním projevem, čímž dokonale slouží komice i tragice díla.  Žádný moment není zbytečně natahovaný – klíčem je dynamika a tempo – a ani ty smutnější chvíle nepůsobí samoúčelně, ale vždy vycházejí z nitra postav.  Nejmladší dceru Rosii úžasně ztvárnila Kirsty Oswald; i když se její cesta může zdát v porovnání se sourozenci méně dramatická, tvoří jakousi páteř celého kusu, ať už jako účastnice nebo pozorovatelka.  Její promluvy k publiku jsou perfektně trefené a neuvěřitelně milé.  Každá postava dostává před svým zásadním rozhodnutím prostor k napojení na diváky, a čím víc se tak děje, tím hlouběji jsme do děje vtahováni.  Imogen Stubbs v roli matky Fran, dominantní postavy rodiny, podává strhující výkon; pohled na její matčino trápení a neschopnost otevřeně komunikovat s dětmi je až bolestný.  Je to skutečně mimořádný výkon.  Její manžel v důchodu Bob (Ewan Stewart) jí v každém smyslu slova sekunduje jako rovnocenný partner v dobrém i zlém, zatímco na ně dopadá jedna šokující zpráva za druhou.

Fyzická složka inscenace je nádherně protkána s dějem, změnami scén, dialogy, sny i ambicemi postav.  Působí lyricky, až snově, a vyjadřuje nejskrytější touhy hrdinů – je to nesmírně emotivní podívaná.  Vidět postavy, které něžně hýčkají neviditelné ruce při vzpomínce na milence, nebo sledovat, jak jsou vyzdviženy nad hlavy ostatních v momentech, kdy jejich city vyvěrají na povrch, působí v chvílích, kdy slova nestačí, naprosto přirozeně.  Přesto jsou tyto pohybové prvky, stejně jako celá produkce, využívány rozmanitě a nechybí jim humor: od precizních přestaveb nábytku až po lehce abstraktní reakce dětí poslouchajících vyprávění rodičů o tom, jak bylo jedno z nich počato.

V tom spočívá část úspěchu této inscenace.  Téma, které by se snadno mohlo zvrhnout v lacinou sentimentalitu, je vystavěno tak brilantně, že se tomuto riziku neustále vyhýbá.  Andrew Bovell umně odolává pokušení a i v těch nejvážnějších a nejdojemnějších chvílích není humor nikdy daleko, což celkový zážitek činí o to působivějším.  Celý ansámbl září ve své oddanosti příběhu.  Rytmus a obsah dialogů vytváří silný pocit pospolitosti a v konečném důsledku opravdové rodiny, takže tato emocionální horská dráha je o to vzrušující.  Tragická nevyhnutelnost v neustálých střetech mezi Pip (Natalie Casey) nebo Markem (vynikající Matthew Barker) a jejich matkou je díky tomu mnohem dojemnější.

Rodinné vztahy jsou komplikované a plné zmatků, ale pokud se rodinné drama podaří správně zachytit, může být nesmírně dojemné.  Bez ohledu na náš původ máme všichni k pojmu „rodina“ silný vztah a tato pouta bývají hluboká.  Brookmanovi a Grahamovi se podařilo Bovellův už tak podstatný příběh oživit způsobem, při kterém herecké výkony doslova berou dech.  Nevěřím, že by vás to nechalo chladnými.  Zkrátka a dobře, je to ohromující inscenace s univerzální působivostí.  Můžu jen dodat: běžte na to!  Nebudete zklamaní.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA THINGS I KNOW TO BE TRUE