PŘIPRAVUJEME: Lednová muzikálová revue

Marc Pickering, Julie Atherton a Hannah Grover v muzikálové revui JANUARY: The Musical Revue

The Crazy Coqs

24. ledna 2017

Minulý týden bylo potěšením znovu zhlédnout tuto půvabnou sezónní ochutnávku „rozpracovaného díla“. Tato show, která měla premiéru loni v Canal Cafe Theatre v jiném složení, udělala tehdy ohromný dojem. Do spontánní, téměř improvizační atmosféry domovské scény News Revue se dokonale hodila a vzbudila velký ohlas. Autoři se tehdy nechali slyšet, že se chtějí k materiálu vrátit a vylepšit ho – a toto představení, noblesně přesunuté do West Endu, je výsledkem roční mravenčí práce. Toto komorní trio nabízí asi tucet písní a několik krátkých skečů, které volně propojuje téma prvního měsíce v roce. Je to chytrý nápad, kterému písně Patricka Stockbridge dodávají vtip i dojetí. Libretem (v nezbytném rozsahu) přispěl producent Alexander Parker. Show trvá asi hodinu a je vskutku vydařeným příspěvkem k novému směřování této scény pod pečlivým vedením uměleckého šéfa Jamese Albrechta. Jediným pamětníkem premiéry v Little Venice je hudební nastudování Tima Gilvina (od kterého jsme měli to štěstí slyšet víc než jen hudbu...). Spolu s Davidem Ricem na baskytaru a Fredem Claridgem na bicí tvořili skvělý ansámbl.

Největší pozornost se však přirozeně upírala na osobnosti, kvůli kterým jsme přišli. Nové obsazení složené z hvězd West Endu – Julie Atherton, Hannah Grover a Marca Pickeringa – bylo jasným lákadlem a sál byl zaplněn diváky zvědavými, jak si s tímto zábavným námětem poradí. A v přepychovém prostředí tohoto podniku – v bývalé herně kulečníku jednoho z nejvznešenějších grandhotelů postavených v prvních letech první světové války – jsme si nemohli přát profesionálnější trio. Zejména třetí píseň „Postcard Paradise“ zarezonovala naprosto bravurně a s velkou působivostí propojila postavy, postoje i náladu s tímto opulentním prostředím. Je pozoruhodné, jak moc dokáže volba prostoru ovlivnit dopad materiálu. V tomto bodě bychom s vykreslenými postavami klidně zůstali i déle a poznali je blíž – což je možná námět pro autory k zamyšlení: v této fascinující kolekci soupeří o pozornost tolik různých nápadů, že udržet jednotné ohnisko a koncentraci může být oříšek.

Ze skečů byl pravděpodobně nejlépe dotažený „Human Resources ‘post-office-Christmas-Party-trial’“ – kafkovská noční můra, která s až snovou jistotou glosuje malicherné paranoie každodenního pracovního života. Jelikož jde o dílo ve vývoji a tvůrci vítají rady, možná by dalšímu rozvoji pomohlo posílení tematické jednoty, snad i přísnější disciplína v držení se jedné hlavní linky. Chytře napsaná píseň „Plastic Dreams“ se zdá být ideálním protiváhou k „Postcard Paradise“; tyto dvě skladby show efektivně ohraničují způsobem, který poněkud obecnější „The First Month of the Year“ postrádá.

Skvělých momentů je tu celá řada: „Little Drink“ jako by byla napsána přímo pro Julii Atherton, zatímco „Workforce Wanker“ je geniálně vystavěné trio, kde se komediální talent této skvostné trojice projevil v plné kráse. Písně jako „Cell Block Diet Tango“, „Couch Potato“ či „Pursuit Of A Screw“ jsou pak skutečně vtipnými glosami. Stockbridgeovy skladby mají vždy správný spád, nádhernou strukturu, vytříbené texty a interpretům se skvěle zpívají. Bude zajímavé sledovat, v jaké podobě, kde a v jakém obsazení se tento projekt objeví příště.