Jevištní adaptace Roalda Dahla

Sam Mendes a tvůrčí tým muzikálu Karlík a továrna na čokoládu. Foto: Helen Maybanks

Příběhy Roalda Dahla jsou pro mnohé z nás neodmyslitelně spojené s dětstvím. Pokud byste náhodou potřebovali připomenout proč, sáhněte po své oblíbené Dahlově knize (ať už je to pár let, nebo pár desetiletí, co jste ji četli poprvé) a znovu do ní nahlédněte. Nechte se ještě jednou vtáhnout do jeho lehce morbidní fantazie, znovu prožijte jeho proměnlivé vypravěčství a vzpomeňte si, proč to možná byly právě tyhle knihy, které ve vás poprvé probudily radost ze čtení. Jeho nepravděpodobní hrdinové nám dodávali jistotu v naší jedinečnosti – povzbuzovali nás být jiní, učili nás přemýšlet, přesvědčovali nás, že jakýkoli sen, jakkoli vzdálený či bláznivý, může být jednou dosažitelný. Nebyly tohle první knihy, které jsme četli sami – anebo prostě jen pro potěšení?!

Dnes jsou Dahlovy příběhy mezi umělci napříč žánry oblíbeným materiálem pro adaptace – ne ve snaze je „vylepšovat“, ale sdílet a (přiznejme si) také na nich vydělat. A tak, ať už je to správně, nebo ne, Dahlovy postavy jsou pravidelně vytrhovány ze svých tištěných domovů, pohodlně usazených v knihovně, aby se znovuzrodily v jiné podobě. Není divu, vezmeme‑li v úvahu Dahlovu vynalézavost a fakt, že příběhy už dávno „vyváděly“ z stránky i Quentin Blakeovy strohé tužkové skici, které nikdy nediktovaly, jen doprovázely rozvíjení vrstevnatého vyprávění. Vznikla řada filmových adaptací (naposledy Burtonova verze Karlíka a továrny na čokoládu z roku 2005). Ty rozdělují publikum: některé okouzlí, jiné rozčilí – zvlášť ty, pro které byly knihy začátkem celoživotní lásky k literatuře, tedy Dahlovy „puristy“. A pak jsou tu divadelní adaptace. V době, kdy se značkové muzikály jako Ghost, The Bodyguard, Shrek těší velkému úspěchu (často většímu než tituly bez tak výrazné známosti), nepřekvapí, že se Dahl nedávno znovu objevil i na West Endu. Přes vysoká očekávání byl následný úspěch vlastně téměř nevyhnutelný.

Dennis Kelly, Craige Els a Tim Minchin. Obecně platí, že adaptátoři se často opatrně vyhýbají „temnějším“ vrstvám těchto příběhů – bojí se krutých, morbidních odplat (za něž Dahl sklízel i kritiku). Když však máte někomu svěřit britský poklad, jakým je Matilda, pak Královské shakespearovské společnosti (Royal Shakespeare Company) se dá věřit. Na rozdíl od filmové verze z roku 1996 s Dannym DeVitem, která klade důraz na Matildiny telekinetické schopnosti a v podstatě ztrácí ze zřetele zoufalství i smutek ukryté v příběhu, adaptace Matildy od RSC, Tima Minchina a Dennise Kellyho (nezatížená hollywoodskými komerčními tlaky) zůstává věrná předloze a s velkou péčí pracuje s originálem z roku 1988. Dahl byl označen za světového vypravěče číslo jedna – a tahle inkarnace se příběhů, které vypráví, nebojí; naopak se v nich s chutí koupe.

A Matildina situace není zrovna záviděníhodná:

Žádné dítě by nemělo vyrůstat s přesvědčením, že není ničím jiným než skvělé – jenže to je realita, do níž je nedoceněná a výjimečná Matilda uvržena. Naštěstí Matilda zjistí, že se může postavit svému zděděnému neštěstí a pořádně zavařit odporným dospělým ve svém životě tím, že bude – jak Minchin tak lákavě říká – „trochu zlobivá“. V Dahlově originále popisuje Matildě přátelská, okouzlená knihovnice paní Phelpsová všeobjímající sílu slov: „Pohodlně se usaď a nech slova, aby tě omývala jako hudba.“ A přesně tak působí i tento mnohovrstevnatý muzikál – láká publikum do stránek, do slov, až k jednotlivým písmenům.

V nové muzikálové podobě si tvůrci našli prostor pro hlubší psychologické prozkoumání postav. Minchin využívá každou píseň, kterou orchestruje Christopher Nightingale, jako příležitost rozšířit motivace jednotlivých charakterů – ať už je to surová slečna Trunchbullová, ztvárněná v drag s třesoucí se zuřivostí, nebo samotná Matilda, kterou tu oživuje pět drobných, nesmírně talentovaných dívek. Vynalézavost Matildy je patrná už z hravé úvodní sekvence: orchestr se vydává za školní kapelu, takže je hned od začátku jasné, že příběh, do nějž se chystáme ponořit, je vyprávěn očima dětí, nikoli dospělých. Stejně jako kniha Matilda nejen těší a baví, ale i strhává a inspiruje. Zatímco subverze a „zlobení“ možná Minchina a Kellyho stálo cenu za nejlepší muzikál na Broadwayi na Tony Awards 2013, v Londýně Matilda na Olivier Awards 2012 získala rekordních sedm cen a zůstává mimořádně populární – u kritiků i u diváků všech generací.

Scott Wittman a Marc Shaiman, kteří zhudebnili svět Karlíka a továrny na čokoládu. Krátce poté dorazil chudák Karlík Bucket, jeho rodiče a čtyři prarodiče upoutaní na lůžko. Ačkoli Dahl nesnášel dospělé, kteří své děti přehnaně rozmazlují nebo přeceňují, v Karlíkovi a továrně na čokoládu vlastně dopřeje opak: znevýhodněnému Karlíkovi nakonec dovolí získat všechno, po čem jeho hladový žaludek i srdce toužily. A podobně štědrá je i tahle inscenace – nabízí svému „zajatému“ publiku vše, co si může přát. Jenže místo aby naskočil na vlnu Matildy (srovnávání Matildy a Karlíka je, pokud něco, spíš na škodu), zvolil Sam Mendes odlišný adaptační přístup: v londýnském Theatre Royal Drury Lane – domově dalších rodinných hitů, jako jsou Shrek a Oliver! – vybudoval okázalou podívanou. Marc Shaiman, Scott Wittman a David Greig tu umožňují dětem 21. století rozkošnicky si užívat všechno lahodné i mrazivé: přinášejí továrnu na čokoládu pro rok 2013 (scénografie Mark Thompson) a současné děti, které ji mohou objevovat. Violet Beauregarde je teď protivná, žvýkačku převalující dětská celebrita a Mike Teavee je breakdancující fanatik do počítačových her. Dokonce i Karlík je prozíravější, než si možná pamatujete, a trefně posazená (byť ne úplně zapamatovatelná) hudba této modernizaci výborně slouží. Karlík a továrna na čokoládu je pastvou pro oči, i když ne nutně pro fantazii – Dahlův čokoládový vynález oživuje skrze opulentní divadelnost, kouzla, animaci i technologické vychytávky. Upřímně: lístek stojí za to už jen kvůli Oompa Loompům.

Matilda i Karlík jsou postavy, s nimiž se jako děti i jako dospělí dokážeme nějak ztotožnit; jejich obtížné okolnosti jsou realistické až bolestně. Jejich příběhy (v různých podobách) vštěpují naději a dál inspirují generaci samostatných, bystrých, zvídavých snílků. Tyhle „scrumdiddlyumptious“ muzikály dělají čerstvě zesnulému Dahlovi i jeho milované tvorbě čest – jdou dál než jen základní požadavek komerčního, značkového titulu. Přesto by měly zůstat především zábavou, která doprovází (a ne nahrazuje) čtení knih.

„Mám pocit, jako bych tam byla a viděla všechno na vlastní oči.“ „Tohle ve vás dobrý spisovatel vždycky vyvolá,“ řekla paní Phelpsová. (Matilda, 1988) Nic není mocnější než dětská představivost a já osobně bych svou radost z knih nevyměnila za nic… ani za zlatý lístek. KOUPIT VSTUPENKY NA MATILDU

Text: Emily Hardy