Rozhovor z Broadwaye: Jason Ralph

Emily Hardy si povídá s hercem Jasonem Ralphem o hře Peter & the Starcatcher (Petr a lapis stínů), scéně New World Stages a cestě této inscenace oceněné cenou Tony z Broadwaye do suterénních divadel. „Miluju chyby. Zoufale potřebuju selhávat, protože když se mi to podaří dostatečně často, nakonec se dostaví kouzlo.“ Hra Peter and the Starcatcher od Ricka Elice, oceněná pěti cenami Tony, je prequelem k Petru Panovi. Objasňuje, jak se „Kluk“, týraný sirotek bez jména, ocitne v Zemi Nezemi, zůstane navždy mladý a seznámí se s tikajícím krokodýlem, bandou pirátů a Ztracenými chlapci. Když Jason Ralph vystoupí z výtahu, je pozoruhodné (až komicky), jak moc se tento mladý herec Petru Panovi podobá. Ralph sedí ve svém drsném sirotčím kostýmu (protože před pár minutami zmokl v nečekaném newyorském lijáku), popíjí energy drink a připravuje se na fyzicky náročné představení tím, že do sebe hází arašídové M&M’s. „V podstatě běháme každý den maraton. Někdy se ráno probudím a vůbec netuším, kde najdu energii na to, abych vstal, natož abych byl Petrem Panem.“ To se ale těžko věří, když tu sedí celý rozjařený, usmívá se, pobaveně sleduje situaci a nadšeně se rozhlíží kolem, jako by byl ve foyer divadla poprvé. Nasadím svůj nejlepší výraz naivní Wendy, zatímco mi Ralph vypráví, jak se mu splnily sny. „Ve škole jsem byl totální goth a máma se mých kamarádů upřímně děsila. Tak mě hodně tlačila k divadlu. Později jsem zjistil, že dokonce přemluvila učitele dramatu, aby mi dal všechny ty role, které jsem hrál, ale jsem jí vděčný, protože jsem díky tomu získal spoustu zkušeností. Z té goth fáze jsem nakonec přešel do stavu o něco normálnějšího lidského jedince. Pak jsem šel na Collin College v Texasu a potom na čtyři roky na SUNY Purchase tady v New Yorku. Vlastně už bych měl být v mém věku doktorem!“ Dalším přechodem byl pro Ralpha posun z role záskoku v broadwayské produkci Starcatchera k hlavní roli v nynějším off-broadwayském obnoveném uvedení. „Bylo to úžasné. Měl jsem ale pocit, že jsem si to opravdu zasloužil, protože jsem si tu cestu vybojoval přesně tak, jak se má. Měl jsem to štěstí naskočit už dřív, a když se to stalo, lidé se mě pořád ptali, jaký je to pocit debutovat na Broadwayi. Jen málokdy jsem něco miloval víc, ale nebral jsem to jako vrchol všeho. Pořád jsem byl jen součástí souboru. Byl to prostě jen další krok vpřed.“ A Ralph je jako Petr naprosto skvělý. Divák se zcela poddá iluzi a nechá se pohltit krásně naznačeným fantasy světem, aniž by pochyboval o motivaci třináctiletého Pana, který hledá jen nový začátek a možnost „být prostě chvíli klukem“. Začít jako záskok ale znamenalo, že Ralph neměl ten luxus si roli sám od nuly vytvořit. Do jaké míry je tedy interpretace Petra jeho vlastní? „Režiséři Roger Rees a Alex Timbers ke mně byli velmi laskaví, protože sami chtěli hru znovu objevovat. Spousta herců přicházela do souboru úplně nově, což usnadnilo proces přetváření. Chtěl jsem to dělat po svém, ale je těžké rozlišit mezi změnou pro změnu a změnou ve prospěch vyprávění příběhu. Znal jsem všechny texty i pohyb, takže jsem mohl během celého zkušebního procesu zkoušet věci a prostě v nich selhávat, dokud jsem nenašel to pravé.“ Vzhledem k tomu, jak mladě vypadá, mě zajímalo, zda má role Petra nějaký omlazující účinek, ale Ralphovi je ve skutečnosti 26 let a k tomu, kde je dnes, se musel propracovat tvrdou dřinou. „Nejlepší věc, kterou jsem udělal, byla roční práce asistenta v castingové agentuře. Sice mě tehdy na nic nepozvali, ale poznali mě, a po roce mě zkusili na tuhle roli a klaplo to. Myslím, že takhle to má fungovat. Čekáte, jste vytrvalí, snažíte se si tu cestu užívat, a nakonec se ta pravá věc objeví. Nic tak dobrého nikdy nebylo zadarmo.“ Ralpha láká zahrát si prince Hala ve všech Shakespearových hrách o Jindřichovi. Když navrhnu, že by kvůli tomu měl přijet do Londýna, rozzáří se od ucha k uchu. „To bych v Londýně udělal moc rád… přímo v Globe!“ prohlašuje nadšeně. Peter and the Starcatcher má za sebou vlastní cestu; na Broadwayi byl nováčkem stejně jako Ralph, ale vítězství na cenách Tony mu dodalo, obrazně řečeno, křídla. Starcatcher vyráží koncem roku na své první národní turné, ale momentálně je k vidění v New World Stages. Pro vnějšího pozorovatele se přesun z Broadwaye na Off-Broadway může zdát neobvyklý. „Je to zvláštní změna, ale divadlo, ve kterém jsme byli předtím, mělo nasmlouvané další rezervace. Po hře byla stále poptávka, nejspíš i díky cenám Tony, tak se pokračuje. Je to komorní hra a zjišťujeme, že těmto menším prostorám vlastně sluší víc.“ Je těžké si Starcatchera představit jinde než v jeho novém domově, kouzelném sále pro 500 diváků jen co by kamenem dohodil od Broadwaye. Lidé žijící daleko od New Yorku netrpělivě čekají na příležitost vidět produkce oceněné cenami Tony, až dorazí do jejich blízkosti. Pro Starcatchera to jsou dobré vyhlídky, protože je to ideální kus pro turné; využívá minimum kulis a místo toho sází na tělesnost a hlasy herců. Ti zůstávají na scéně po celou dobu a vytvářejí vše od houpajících se lodí po fantaskní Zemi Nezemi. Pro Ralpha, který měl původně na starosti záskok za pět rolí, to byla velká výzva. „První den zkoušek jsem tam seděl s pěti zvýrazňovači. Můj scénář vypadal jako duha, kudy tudy pobíhaly načrtnuté postavičky. Když jsem přišel domů, vůbec jsem nechápal, co to znamená. Jako záskok jsem ale měl možnost vidět vše zvenčí; je velmi uspokojivé vidět, jak snadně a plynule to celé vypadá. Zevnitř je to ale organizovaný chaos, naprosté šílenství. Nezastavíte se ani na vteřinu a stačí chvilka nesoustředění a iluze je pryč.“ Sborová mluva je občas spletitá a náročná na sledování (možná proto, že ji publikum nečeká), ale brzy vás pohltí sebeironický, groteskní humor a plynulý, opojný pohyb v choreografii Stevena Hoggetta. „To představení je jako stroj, v tom nejlepším slova smyslu. Jakmile se jednou rozjede, nezastaví se a vy jste vrženi do scén, kde musíte odhalit duši bez jakékoli přípravy. To mi vyhovuje, protože nemám čas se tím stresovat. Jste prostě nezbytným kolečkem v soustrojí.“ Petr Pan se svou Molly, hereckou kolegyní Nicole Lowranceovou. Všechno funguje. Inscenace je radostnou oslavou divadelní formy, ale jedna věc mi vrtá hlavou: Peter and the Starcatcher, přes všechnu svou literární vytříbenost, složitost a neotřelost, působí, jako by měl cílit na mladší publikum. Příběh prezentovaný jako „prequel k Petru Panovi pro dospělé“ v sobě nese morálku a rozuzlení pohádky. „Děti to milují. Moc prožívají příběh Petra a Molly. Dospělí se zase víc soustředí na Černovouse (Black Stache).“ Jsou tu samozřejmě narážky a nuance, které dětem nevyhnutelně uniknou, ale děti do divadla nechodí samy. Tvrdit, že hra je pro „dospěláky“, je zavádějící a naznačuje, že není vhodná pro ty, kterým podle mě sedí nejvíce. Ostatně, děti jsou k využívání fantazie kompetentnější než kdokoli jiný a nakažlivá energie tohoto vynalézavého souboru by se měla sdílet a oceňovat univerzálně. S touto myšlenkou jsem nechala svého Petra Pana jeho bonbonům a vydala se zpět do monzunového deště.