VOLBA KRITIKY 2016: Paul T Davies

Požádali jsme naše recenzenty, aby se ohlédli za rokem 2016 a nominovali nejpozoruhodnější inscenace uplynulé sezóny.

Paul T Davies odpověděl následovně:

1. Kenny Morgan

Volbou pro nejlepší novou hru roku 2016 je pro mě toto skvěle vystavěné, naturalistické a nádherně zahrané drama. Kenny Morgan byl skutečným milencem dramaturga Terence Rattigana. Poté, co jeho život po rozchodu s Rattiganem upadl do beznaděje, spáchal sebevraždu u plynového krbu. V reakci na to Rattigan napsal hru The Deep Blue Sea, která začíná pokusem hrdinky Hester Collierové o totéž. Hra Mikea Poultona je v mnoha ohledech dílem, které Rattigan (vzhledem k době) napsat nemohl. Srdcem inscenace byl silný a dojemný výkon Paula Keatinga v roli Kennyho Morgana – pro mě osobně je to mužský herecký výkon roku. Celý ansámbl byl ovšem úžasný, scéna dokonalá a scénář zářil zdrženlivou, tragickou důstojností. Stále doufám v uvedení ve West Endu.

2. Sen noci svatojánské (Shakespeare's Globe)

Emma Rice, jedna z nejlepších britských režisérek, přinesla do Shakespearovy klasiky hravost a nápaditost svého souboru Kneehigh a vytvořila dílo, které působilo jako úplná novinka. Díky obsazení nehledícímu na barvu pleti, gender, sexualitu ani věk byla tato inscenace radostí od začátku do konce. Řemeslníci byli tvořeni uvaděči Globu (Klubko měl na starosti bezpečnost práce), Puk byl vyzbrojen vodními pistolemi, z Heleny se stal Helenus a tento gay pár vnesl nové světlo do osudů milenců, které bývají často až únavné. Bylo to průlomové a strhující; hluboce mě dojalo, když školní výpravy v publiku fandily polibku stejného pohlaví. Správní rada však zřejmě nikdy předtím produkci Emmy Rice neviděla a v podstatě ji vyštvala. Nenechte si ujít nic z její druhé a poslední sezóny 2017 v Globu a nechte mluvit tržby, které jen porostou. Bude velmi těžké na její práci navázat.

Foto: Mark Douet 3. Iphigenia in Splott (National Theatre)

Inscenace, která vznikla v Cardiffu v Sherman Theatre a v rámci turné se představila v Národním divadle, byla sólovým koncertem Sophie Melville. Pro mě jde o nejlepší ženský herecký výkon roku. Effie je ten typ mladé ženy, kterému byste se na ulici vyhnuli obloukem – drsná, opilá, hlučná, agresivní a nezaměstnaná. Její život se změní, když v klubu potká zraněného vojáka. Zatím nic výjimečného. Tragédie, která se následně odvine, se však stává hněvivým voláním proti škrtům ve zdravotnictví a úsporným opatřením. Dramatik Gary Owen dělá z této ženy v posledních vteřinách revolucionářku. Dokonalé divadlo: inteligentní, dojemné a hluboce aktuální. Letos v létě se v Royal Court chystá koprodukce Owena a divadla Sherman s názvem Killology. Mám pocit, že tohle si nesmíte nechat ujít.

Jacqui Dubois, Denise Gough a Sally George ve hře People, Places and Things. Foto: Johan Persson 4. People, Places and Things (West End)

Protože je od sebe nedokážu oddělit, jde buď o sdílené třetí místo, nebo o bonusový tip! K mistrovskému kusu Duncana McMillana jsem se dostal až během jeho uvádění ve West Endu. Příběh závislé herečky a její cesty k uzdravení si neustále pohrával s hranicí mezi realitou a divadlem a nabídl TEN výkon Denise Gough. Prakticky nesešla z jeviště, byla fascinující a cenu Olivier si nemohl odnést nikdo jiný. Zbytek souboru s ní držel krok a byl to nezapomenutelný divadelní večer.