RECENZE: All Aboard, Electric Theatre Guildford ✭✭✭✭✭

Vzhůru na palubu

Electric Theatre Guildford

Čtvrtek 25. září 2016

5 hvězdiček

Alex Parker a Katie Lam tvoří pozoruhodný tvůrčí tandem: přátelí se od dětství a v posledních letech se pustili do společného psaní písní, které postupně přerostly v celá představení. Před dvěma lety uvedli svůj debut „Amateur Dramatics“, který se dočkal špičkového poloprofesionálního nastudování v Alexově oblíbeném útočišti, malebném Electric Theatre na břehu řeky. Přes koncert písní k „The Railway Children“ se tito autoři s několika stovkami skladeb na kontě nyní vydávají na cestu sebevědomého a rychlého rozvoje. Muzikál „Amateur Dramatics“ právě míří do fáze profesionálních workshopů a přesně ve vhodnou chvíli přichází jejich další celovečerní kus. Ten je tentokrát představen s ještě věštím leskem díky profesionálnímu tvůrčímu a technickému týmu i živému orchestru. Výsledek je nesmírně působivý.

Děj nás zavádí na výletní loď v roce 1975, která je plná zábavně exotických postav z řad posádky i pasažérů. Právě v kresbě charakterů Parker a Lam excelují: 21 nejrůznějších lidiček, z nichž každý jako by vypadl z klasických britských komedií, defiluje po palubách, v salonech i kajutách a každý z nich má svůj fascinující příběh. Je to show dokonale navržená tak, aby dala vyniknout talentu nadšeného a ambiciózního ansámblu, což se zde bezezbytku daří. Neustálé střídání dějových linií vytváří pocit harmonického celku a nedovoluje žádnému příběhu dominovat nad ostatními. Toto neohrožené duo si svá díla produkuje samo, ale činí tak s úctou ke konvencím a mravům světa, z něhož jejich umění vzešlo.

Také hudební partitura demokraticky proplouvá mezi obsáhlým seznamem postav a spravedlivě rozděluje svůj půvab mezi rozmanité emocionální osudy známých figurek. V tomto smyslu show připomíná starosvětskou revuální hudební komedii – a není se čemu divit; Alex i Katie tento žánr milují a rádi ho používají k popisu své tvorby. Je to osvěžující přístup. Umožňuje jim psát nádherná hudební čísla, která s lehkostí vyjadřují očekávání, vzrušení, lásky i frustrace, ztráty i liti té jedné velké „komedie života“. Seznam písní nabízí skvěle tvarované melodie s chytře vypointovanými a často dojemnými texty.

Hymnický začátek „The Most Wonderful Ship“ je zinscenován s grácií West Endu a signalizuje schopnost autorů prosadit se v komerčním světě. Následuje řada charakterových písní – úderná „I Want More“ majitele lodi, vtipná sborová vyjmenovávačka „Take It In“ a překvapivý duet „It’s Not The Same“ – které podtrhují všestrannost týmu. Dílo zahrnuje i takové perly, jako je discový hit „Close The Door“ nebo nádherně hořkosladké finále „It Doesn’t Matter Now“. Jako umělecká vizitka by tato show těžko hledala konkurenci; tato hudební nabídka ční vysoko nad mnohým, co se dnes na trhu objevuje.

Zásadní rozdíl je v libretu. Katie má pro dialogy vytříbený cit a její texty je radost poslouchat. Jako by se inspirovala klasikami jako „Anything Goes“ či „The Gay Divorce“, ale také britskými komediemi studia Ealing, filmy ze série „Carry On“, klasickými sitcomy či humorem Victorie Wood. Všechny tyto tropy, idiomy a slovní obraty vesele ohýbá a přetváří k obrazu svému. Jet na této jazykové vlně je obrovská zábava. Vytvořila ansámbl stejně silných postav, u nichž má divák pocit, že každá z nich je v danou chvíli tou nejdůležitější postavou celého příběhu. Každý dostane dostatek prostoru, což se podepisuje na celkové délce – na lehkou hudební komedii je to dílo vskutku velkorysé.

Mám tušení, že až se tento tým rozhodne naplno vstoupit do profesionální sféry – a zdá se, že ten moment není daleko – budou přesně vědět, jak na to. Jsou to skuteční profíci. Alex, coby respektovaný hudební nastudovatel s širokým repertoárem (momentálně působí v Queen’s Theatre u Bídníků), a Katie se svými zkušenostmi z byznysu, tvoří dvojici, která lidi umí táhnout za výsledkem.

Mezitím si můžeme užívat tuto úchvatnou produkci v režii Charlotte Conquest, která sází na precizní kresbu postav a plynulé přechody, za asistence Indiany Collins. Vizuální stránka je v režii inovativního Declana Randalla skvěle navržena i nasvícena. Jordan Lee Davies se výborně zhostil svého debutu coby choreograf (s pomocí Jessicy Burrage). Sara Scott ve svých nesčetných kostýmech dokonale evokuje styl 70. let a Sam Cox s Lauren Appleby se úspěšně popasovali s nelehkým úkolem zajistit dobové účesy a paruky. O skvělý zvuk se postaral Andrew Josephs, díky němuž vyniknou nejen výborné hlasy obsazení, ale i orchestrace Martina Higginse. Martin je „třetím mužem“ tohoto tvůrčího komba a jeho práce zní v podání orchestru složeného z nejlepších hudebníků z West Endu naprosto úžasně. Takhle dobře neuslyšíte hrát ani mnohá profesionální tělesa, natož amatérská.

Celý soubor do toho dává maximum energie a dělá z tohoto večera nezapomenutelný zážitek – radostnou show a milník ve vývoji nového talentovaného britského týmu. Kam se vydají příště?

Foto: Darren Bell