RECENZE: Blondel, Union Theatre ✭✭✭✭

Connor Arnold jako Blondel. Foto: Scott Rylander Blondel

Union Theatre

23. června 2017

4 hvězdičky

Rezervujte zde

Pro všechny, kteří se vydají ve stopách potulného pěvce v právě uváděné oprášené verzi muzikálu z roku 2006, je v Union Theatre připraven naprosto okouzlující a zábavný divadelní zážitek. Umělecká šéfka Sasha Regan zde uvádí svou první inscenaci v nových prostorách a s novým jevištěm, příběhem i partiturou si poradila skvěle – i díky svému stálému spolupracovníkovi, choreografovi Chrisi Whittakerovi, který se postaral o svižná hudební čísla. Scénograf Ryan Dawson Laight vtiskl inscenaci svůj typický „ošuntělý“ styl s horizontem zobrazujícím Evropu, která jako by měla vytržené srdce i vnitřnosti (jak symbolické!); celou akci mistrně nasvítil veterán oboru Iain Dennis. O akustické aranže a hudební nastudování se postaral expert Simon Holt. Inscenace působí lehce, netrpí přehnaným sentimentem a servíruje spoustu a spoustu hudebních čísel s jemným komediálním nádechem. Jako letní „feel-good“ podívaná trefuje do černého!

Neil Moors jako Richard Lví srdce a soubor muzikálu Blondel. Foto: Scott Rylander První polovina vypráví o tom, jak titulní tvůrce písní ze 12. století (pohledný nováček Connor Arnold, který je zde překvapivě hlasově i dramaticky poněkud nevýrazný – viděl jsem ho přitom v jiných rolích s mnohem větším tahem na branku) dojde uznání a je povýšen do služeb na dvoře Richarda Lví srdce. Král se závislostí na křižáckých výpravách je v podání skvělého Neila Moorse jakýmsi křížencem hipstera a Iron Mana s heroickým hlasem; Moors je výrazná osobnost, dobře známá z čistě mužských inscenací Gilberta a Sullivana, které se v Union Theatre staly v poslední době tradicí. Ženami, které drží našeho hrdinu nad vodou, jsou jeho energická matka (rázná Katie Meller) a emancipovaná feministická přítelkyně Fiona (skvělá Jessie May, díky níž je naprosto jasné, že on potřebuje ji, a nikoliv naopak – v muzikálovém světě zajímavá novinka). Blondel je jako mnoho jiných muzikantů zahleděný výhradně do své hudby a o vysoký post stojí jen kvůli svému posedlému uměleckému sebevědomí. To dává dynamiku jeho epické cestě napříč kontinentem v druhé polovině, kdy pátrá po zmizelém Richardovi – jehož domýšlivost a vznětlivost jej dovedly až do vězení v rukou jedné z mnoha afektovaných postav kusu: rakouského vévody (Jay Worthy, který si s chutí střihl i roli Saladina v prvním jednání).

Connor Arnold jako Blondel a Michael Burgen jako Atentátník v muzikálu Blondel. Foto: Scott Rylander

Jeho ambice však hatí hlavní komický antagonista, „Atentátník“ (v naprosto brilantním stylovém podání Michaela Burdena, jehož kousky samy o sobě stojí za cenu vstupenky), a také výstřední princ Jan, který vypadá jako Alan Cumming a zní jako Freddie Mercury (lahůdkové ztvárnění Jamese Thakeraye). Ten má v druhém dějství naprosto strhující číslo „I Just Can't Wait To Be King“. Tito dva jasně naznačují, že by show mohla být ještě silnější, kdyby se tvůrci nebáli do té švandy opřít ještě o něco víc. Mimochodem, název zmíněné písně může naznačovat, že se dílo nestydatě opičí po jiných kusech; do jisté míry možná ano, ale nezapomínejme, že bylo napsáno celých deset let před „Lvím králem“. Stejně tak dobře, jako si Blondel vypůjčuje zavedené muzikálové tropy, se může stát, že i on byl pro ostatní inspirací.

Blondelovi mniši – David Fearn, Ryan Hall, Oliver Marshall, Calum Melville. Foto: Scott Rylander

Značná část kouzla hudební palety Stephena Olivera, kterou následně rozvinul Mathew Pritchard, spočívá v tom, jak chytře a vtipně využívá různé zvuky napříč historií – od kvarteta mnichů zpívajících chorály ve stylu „The King's Singers“ (David Fearn, Ryan Hall, Oliver Marshall a Calum Neville) až po záblesky popu 80. let. Oliverova hudba se sice málokdy dokáže vymanit ze svého divadelního prostředí, ale Pritchardova píseň „Aim For The Heart“ si právem zaslouží být závěrečným motivem inscenace – je to melodie, která vám v hlavě uvízne. Celkově vzato jde o půvabně napsané dílo, a i když se možná neposune dál než ke komiksově plochým postavám, nabízí velmi příjemný zážitek.

Stejně skvělé jsou často velmi důmyslné a elegantní texty Tima Rice, který dokáže překvapit nečekaně jemnými efekty polidšťujícími i ty nejdrsnější momenty frašky. Libreto, pod nímž jsou původně podepsáni Rice a Tom Williams, prošlo další úpravou. I když možná stále úplně neřeší všechny technické problémy, které si samo klade, ukazuje nám novou vizi světa mezi „Pippinem“ a „Spamalotem“, kde lze středověk těžit jako bohaté naleziště písní, tanců a zábavných skečů. Koproducent Donald Rice (syn textaře a spolutvůrce libreta) neskrývá nadšení z práce odvedené v prostorech Old Union Arches. Kdo ví, třeba tahle show právě teď chytila druhý dech, který ji ponese ještě dál.

Hraje se do 15. července 2017

VSTUPENKY NA MUZIKÁL BLONDEL