RECENZE: Brighton Beach Memoirs, Frinton Summer Theatre ✭✭✭✭

Paul T Davies v recenzi hodnotí hru Brighton Beach Memoirs od Neila Simona, uvedenou v rámci repertoárové sezóny Frinton Summer Theatre.

Obsazení Brighton Beach Memoirs. Foto: Chris Davies Photovogue Brighton Beach Memoirs Frinton Summer Theatre

24. července 2019

4 hvězdičky

Rezervujte zde

Neil Simon, často opomíjený ve stínu jiných amerických dramatiků 20. století, psal vtipné, postřehové komedie, které obstály ve zkoušce času. Hra Brighton Beach Memoirs z roku 1982, uvedená jen kousek od pláže ve Frintonu, je jeho částečně autobiografické dílo a první část tzv. „Eugenovy trilogie“. Vypráví o dospívání patnáctiletého Eugena v roce 1937, kdy se Amerika potýkala s velkou hospodářskou krizí a válka byla na spadnutí. Simon mistrně zachytil napětí i vzájemnou oporu rodinného života v těsném domě v brooklynské čtvrti Brighton Beach a tato vydařená produkce vše krásně oživuje.

Velkým přínosem je skvělé obsazení. Christopher Buckley je v roli Eugena vynikající – dokonale vystihl nadšení, hormony i pubertu dospívajícího kluka a udržuje silné napojení na diváky. Scény mezi ním a jeho starším bratrem Stanleym (výborný James Mace) jsou naprosto přesvědčivé; jsou nesmírně vtipné při hovorech o holkách a onanii, ale i dojemné ve chvílích, kdy má Stanley potíže a projevuje se Eugenova bratrská láska. Je to také skvělá hra pro ženské hrdinky – Natasha Pring a Nicola Stuart-Hill se plně vžily do rolí sester Blanche a Kate. Kate jako Eugenova matka obětavě drží rodinu pohromadě v časech, kdy jakýkoli výpadek příjmu může být likvidační. Velmi mě zaujal Reginald Edward jako otec Jack; perfektně vystihl židovský rytmus textu a představoval silnou, vůdčí autoritu i poté, co Jack prodělá infarkt. Chloe Goodliffe a Antonia Rita v rolích Blanchiných dcer Laurie a Nory si vedly dobře i s postavami, které jsou, upřímně řečeno, trochu upozaděné a nedostávají na scéně tolik prostoru.

Režisérovi Edwardu Maxovi se obzvlášť podařilo zachytit okamžiky krize a nechat hru přirozeně dýchat. Ve chvíli, kdy hrozí rozpad rodiny, nám Simon jemně připomíná, že i když nakonec zůstanou spolu, brzy mají dorazit příbuzní z Polska prchající před nacisty a blížící se válka tuto jednotu stejně nevyhnutelně naruší. Občas se sice objevuje až přílišné deklamování směrem do hlediště, ale to je jen drobná výtka. Jde o dojemnou, vtipnou a krásně zpracovanou inscenaci na výborně navržené patrové scéně Beth Colley. Je to důstojná pocta Neilu Simonovi, který loni zemřel.