RECENZE: Broken Strings, Tabard Theatre ✭✭✭

Broken Strings

Tabard Theatre

7. září 2016

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Křehká introspekce přemýšlivých filmů Terence Daviese o životě dělnické třídy v minulých desetiletích se setkává s působivě uměřeným divadelním dramatem o domácí tragédii ve stylu Mika Leigha v tomto zajímavém hybridu jednoaktovky z pera scenáristy a režiséra Joea Wenbornea. Díky vkusně realistické scéně Mika Leopolda (nádherně nasvícené Adamem Kingem) – jde o precizní a velmi solidně působící ateliérovou scénu, která by patřila spíše na West End než do malého okrajového divadla nad hospodou – během pouhých 80 minut sledujeme, jak plynou hodiny, měsíce a roky v životech dvou obyčejných lidí vyrovnávajících se s následky emočně vypjaté události.

Rose (Linda Clark) a David (Steven Arnold) jsou jedinými postavami, které se na scéně objeví. Přesto, když mluví o druhých, je realismus jejich ztvárnění neustále soupeřící tchyně a zetě tak hluboký, že očekáváte, že se jejich obývací pokoj nebo kuchyň s jídelnou náhle zaplní dalšími lidmi. Právě zde je podobnost s Mikem Leighem snad nejsilnější: robustní a prostá realita jejich světa jako by popírala cizí, stěží uchopitelné, natož pochopené síly, které jím proplouvají a postrkují je chvíli sem a chvíli tam. Letité zkušenosti obou herců před kamerou hrají v tomto úspěchu nemalou roli: mimo jiné jsou oba veterány seriálu Coronation Street, v jehož ansámblu se seznámili, a jsou mistry ve vykreslování příběhu o lokální katastrofě pomocí gest tak drobných, jako je pokrčení rameny nebo sebemenší intonace hlasu. Stejně tak jejich společné bohaté zkušenosti ze všech typů divadel jim dodávají jistotu, s níž k těmto postavám přistupují a představují je našim očím i uším. Sama Clarková se vrací k roli, kterou si vyzkoušela v rámci workshopu před šesti lety a kterou nyní oživuje v mnohem silnější a odhodlanější podobě.

Skvělým tahem je zde fakt, že ta strašná událost, na kterou oba – každý svým obvykle protichůdným způsobem – reagují, se stala mimo scénu a skončila bezprostředně před začátkem děje hry. I když následuje spousta konvenčního „příběhu“, tyto běžné události nás ve skutečnosti nezajímají zdaleka tolik jako pozorování těchto dvou raněných lidí, jak prožívají vleklou „šokovou vlnu“ po dřívější tragédii.

Kromě nenápadné režie napsal Wenborne svým hercům dialogy, které se nikdy nezastaví: jeho pozornost neustále přechází od prostých, úsporných výpovědí k pohotovému lidovému vtipu (s mnoha obdivuhodně stylovými obraty), pláči, smíchu, křiku i tichu. Máme pocit, že jde o lidi obvykle velmi málomluvné, kteří nejsou zvyklí mluvit o svých citech. Náhoda je však svedla dohromady takovým způsobem, že se stěží mohou vyhnout konfrontaci s řadou různých nálad a úvah, přičemž své reakce na ně vyjadřují jakýmkoli zdánlivě náhodným nebo chaotickým způsobem, který jim právě přijde na jazyk.

Do těchto scén jsou vloženy – a zde jde jistě o odkaz na eposy všednosti Terence Daviese – bujné, konejšivé melodie z archivů hudby pro radost nebo stanice Radio 2, přičemž každá se k okolnímu ději hodí tak, jako by ji osobně vybral rozhlasový veterán Jimmy Young (skvělý zvuk je však dílem Petera Dyose). To, stejně jako všechny ostatní detaily této jemné, hluboce inteligentní produkce, nám připomíná, že svět, který vidíme a slyšíme, je světem, který skončil – je v minulosti, uzavřený a hotový. To, že toto poselství nepochopíme okamžitě, je však také zásadní součástí příběhu, který nám inscenace vypráví.

Někomu se toto představení může zdát až příliš tlumené. Jak sami herci podotýkají, nejde o žádné velké, hrdinské divadlo. Není to ani složité psychologické zkoumání rozštěpených osobností. Je to poctivý portrét toho, co se ve světě skutečně děje, a – přijmeme-li jej na jeho vlastní bázi – jde o tak kvalitní dílo svého druhu, jaké v této sezóně pravděpodobně jinde neuvidíte. Clarková a Arnold spolu dříve hráli v pantomimě, a i když je toto mnohem vážnější a temnější svět, stále je napsán jazykem archetypů a konvencí, stejně jako jím mluví většina lidí v běžném životě. Wenborne možná není při dekonstrukci svého materiálu záměrně analytický, ale v jeho ztvárnění je přímý, upřímný a citlivý.

Především jde o drama, které by se mohlo odehrát v životě kohokoli; právě ta ryzí každodennost příběhu je jeho raison d'être. Přestože hra hlasitě nežadoní o pozornost ani nás neohromuje proudem efektů, ještě několik hodin po odchodu z divadla si uvědomíte, že její jemná, ale jasná přítomnost je stále s vámi a vrhá rozptýlené světlo na velká tajemství života a smrti, lásky a nenávisti, zoufalství i naděje.

Hra Broken Strings se v Tabard Theatre uvádí do 24. září 2016

REZERVOVAT VSTUPENKY NA BROKEN STRINGS V TABARD THEATRE