RECENZE: Foxfinder, Ambassadors Theatre ✭✭

Julian Eaves hodnotí Iwana Rheona v inscenaci Dawn Kingové Foxfinder v divadle Ambassadors Theatre.

Iwan Rheon a Paul Nicholls ve hře Foxfinder. Foto: Pamela Raith Foxfinder

Ambassadors Theatre,

13. září 2018

Dvě hvězdy

Rezervujte si vstupenky na Foxfindera

Vždy je fascinující sledovat, které divadelní kusy se dočkají velké kampaně. Toto oživení komorního, dystopického thrilleru pro čtyři postavy je toho zajímavým příkladem.

V první řadě mu vdechla velmi líbivou podobu zkušená režisérka Rachel O'Riordanová. V mistrně prostém a nádherném scénickém návrhu Garyho McGanna můžeme okusit jeho vizi prezentace opery v téměř surrealistické kombinaci dřevěného statku a lesa, kde se zprostřed podlahy majestátně tyčí ztvárnění samotného světového jasanu (Weltasche). Na jedné straně stoupá po schodišti symbolická záhada a z druhé strany skrze mrazivě vyhlížející okna dopadá úchvatné osvětlení Paula Andersona, v němž se herci doslova vyhřívají. McGann je oblékl do moderních oděvů, snad z posledních desetiletí, ale jejich svět prozrazuje jen málo jiných znaků moderny. Mobily neexistují. Není tu ani pevná linka. Pokud spolu lidé chtějí mluvit, musí se dostavit a zaklepat na dveře. Včetně oné návštěvy připomínající tajného policistu v titulní roli.

V tomto imaginárním světě jsou lišky děsivou „bestiální“ pohromou, která se snaží uvrhnout Albion zpět do děsivého chaosu. Jediným, co stojí v cestě národní zkáze, je morální bezúhonnost vlády a její putovní samotářští „hledači lišek“ (foxfindeři). Zatím to zní poutavě. Hra ve skutečnosti začíná velmi podobně jako nesmírně silné drama Sama Sheparda „The God of Hell“, které bylo v úžasném nastudování uvedeno v Donmaru v roce 2005 – tedy dávno předtím, než Dawn Kingová v roce 2011 představila svou verzi stejné zápletky ve Finborough. A čím déle jsem seděl a sledoval toto drama, tím více připomínalo Shepardovu starší hru. S jednou podstatnou výjimkou: kvalita psaní není ani zdaleka tak dobrá.

To samozřejmě není vina paní Kingové: málokterý dramatik píše tak skvěle jako Sam Shepard. Snaží se, co může. S řadou dobrých úmyslů si razí cestu svým prostým příběhem, načrtává kousky dystopické nepříjemnosti číhající jen kousek za dveřmi domu a přitom dává svému kvartetu dvou mužů a dvou žen možnost nervózně kolem sebe kroužit, neustále jištěna pinterovskou přímočarostí. Nicméně zatímco Pinter vám dokáže předestřít obyčejné lidi a zároveň vás donutit k třasu strachem z temných sil, které na ně působí, Kingová si k tomu nedává úplnou příležitost. Několikrát se do toho opře, ale pak nemá jak udržet myšlenky z jedné scény do druhé: nastane zatmívačka, hraje hudba skladatele a zvukového designéra Simona Slatera a pak se v nové scéně snažíme vše znovu nahodit. Nemohu se zbavit pocitu, že jejímu talentu – a že ho má – by lépe svědčilo, kdyby se mohl vrstvit a gradovat bez zbytečných přerušení. Bylo by naprosto možné upravit strukturu tak, aby oba akty fungovaly jako ucelený děj, což by umocnilo jejich účinek a vytvořilo mnohem silnější hru.

V současné podobě hercům zbývá takřka nepřekonatelný úkol pokusit se o propojení jednotlivých křehkých částí příběhu. Jsou to samé známé tváře z televize, což pomůže přilákat širší publikum, ale stačí to k udržení celku? Manželský pár, s nímž začínáme – Judith v podání Heidy Reedové a Samuel Covey Paula Nichollse – obratně překonává své klišé v rolích a dělá, co může, aby působil skutečně a dojemně. Jejich návštěvník, představitel Ramsaye Boltona ze Hry o Trůny a zde hledač lišek William Bloor neboli Iwan Rheon, je zahalen v černých hadrech, dokud je neshodí – pro někoho příliš krátce a nedostatečně – aby bičoval své skvostně vyrýsované alabastrové tělo devítiocasou kočkou. Naneštěstí jeho hlas nemá stejnou pružnost ani krásu a monotónní projev brzy začne unavovat. Dočkáme se dokonce i krátké scény simulovaného nátlakového sexu (v oblečení). Do tohoto okamžiku jsem přemýšlel, zda tato prostoduchost scénáře není určena spíše pro mladé publikum, ale asi ne – to vážně nejde, nebo ano? A pak se sousedka Sarah Boxová v podání Bryony Hannahové snaží vnést trochu akce do mechanické a předvídatelné zápletky. Skutečně dělají, co mohou, ale karty jsou rozdany proti nim. Scénář už více oživit nepůjde. Pokud se mají rozdávat ceny, pak tu svou dávám Nichollsovi za jeho neúnavně energické a intenzivní ztvárnění postavy, která je jinak tenká jako rýžový papír.

Nevadí. Vždycky se můžete vrátit domů a číst si „The God of Hell“ tak dlouho, dokud se Coveyho krávy nevrátí z pastvy, a přemýšlet o tom, co je skutečně potřeba k tomu, aby byl někdo opravdu dobrým dramatikem. A kdoví, možná se zdejší producent Bill Kenwright jednoho dne rozhodne uvést v turné PRÁVĚ TUHLE hru!

VSTUPENKY NA FOXFINDERA