RECENZE: From Ibiza To The Norfolk Broads, Waterloo East Theatre ✭✭

From Ibiza to the Norfolk Broads

Waterloo East Theatre

20. října 2016

2 hvězdičky

Seznamte se s Martinem, teenagerem, který se potýká s dlouhým seznamem problémů od poruchy příjmu potravy až po matku alkoholičku a naprostou posedlost Davidem Bowiem. K osmnáctým narozeninám dostane dopis od svého nepřítomného otce, stejně zapáleného fanouška Bowieho, spolu s instrukcemi, které ho zavedou na cestu po Londýně po stopách jejich společného hrdiny. Námět zní slibně a na sociálních sítích se spekulovalo, že by mohlo jít o neoficiálního společníka k inscenaci Lazarus v Kings Cross Theatre, kterou napsal sám Bowie. Pro skalní fanoušky, kteří se stále vzpamatovávají z letošního předčasného odchodu Starmana, by to byl lákavý dvojprogram. Bohužel však From Ibiza to the Norfolk Broads v mnoha ohledech zklamává. Hlavním problémem je, že celá show působí, jako by nebyla připravená pro veřejné uvedení. Načasování zvukových a video stop by potřebovalo pořádně vypilovat. V jednu chvíli se na zadní část scény promítá montáž fotografií samotného Bowieho, což je poněkud neforemný prvek, který inscenaci příliš nepomáhá, a občasné reprodukované skladby často přehlušují hlas Alexe Waltona, jediného účinkujícího na jevišti. Další momenty působí příliš strojeně. Dozvíme se, že Martin není jako ostatní v jeho věku – nechodí do hospod ani klubů, nekouká po holkách a (opovržlivým tónem) neposlouchá popík z hitparád. Dokonce – považte – nemá ani telefon! Raději zůstává doma a čte si úzkostnou poezii Baudelaira a jemu podobných. Je to tak křečovitý pokus o originalitu, až je úsměvné, jak zastarale to působí. Na Martinovi není nic skutečně svérázného a působí spíše jako produkt dávno minulé dekády, přestože se příběh odehrává v roce 2013, což dokládá jeho touha koupit si album The Next Day. Samotný Martin je nesympatická postava, příliš domýšlivá a neuvěřitelně naivní.

Scénář Adriana Berryho tomu nepomáhá. Jedno klišé střídá druhé a konec odhadnete ve chvíli, kdy si Martin přečte otcův dopis. Snaha o lyrické vyznění sklouzává k nadbytečnému patosu a rozhovory působí zcela nevěrohodně kvůli příliš složité syntaxi, která možná vypadá dobře na papíře, ale z úst dospívajícího kluka a jeho matky vychází nepřirozeně. Takhle nikdo nemluví – dokonce ani David Bowie.

Kus trvá 75 minut, ale v těch nejméně vhodných pasážích se vleče mnohem déle. Část, kde Martin navštěvuje Bowieho rodný dům a základní školu, působí nekonečně, zatímco zpěvákovým fascinujícím letům v Soho je věnována jen minimální pozornost. Vyvolává to dojem práce pod přísným časovým limitem, kdy si tvůrci náhle uvědomili, že mají materiál na další hodinu, který musí vtěsnat do dvaceti minut, čímž příběh trpí.

Walton je dynamický sólový interpret a jeho práce s postavou je dobrá, zejména když v rychlém dialogu bleskově přepíná mezi mladým Martinem a starším cynickým majitelem obchodu s deskami. Představení bohužel slábne, když vystupuje z role vypravěče, čemuž nepomáhá ani Berryho režie, která ho drží na jednom místě, ani scénář, který ho nutí sázet fakta strohým způsobem s minimem oživení.

Bowie byl fascinující osobností s bohatou tvorbou a vizuální identitou, což skýtá skvělé příležitosti pro divadlo. Bohužel From Ibiza to the Norfolk Broads ignoruje to nejlepší ze svého zdroje ve prospěch sebestředného kusu, který diváky odcizuje a je, upřímně řečeno, nudný. Davida Bowieho bylo možné obvinit z mnoha věcí, ale nikdy z nudy. Závěrečné poselství (že život nemá smysl, pokud nejste talentovaní a kreativní) působí spíše mrzoutsky a sobecky než dojemně a vše uzavírá frustrující nejednoznačný konec. Pro skalní fanoušky ani pro náhodné posluchače tu není nic objevného a hudba, kterou Martin tak zbožňuje, je žalostně nevyužitá. Zkrátka a dobře, From Ibiza to the Norfolk Broads se snaží být tou „nejdivnější show“, ale bohužel končí jako smutná nuda.

Hrajeme do 6. listopadu

REZERVOVAT VSTUPENKY NA FROM IBIZA TO THE NORFOLK BROADS