RECENZE: Kes, Leeds Playhouse ✭✭✭✭✭

Jonathan Hall recenzuje inscenaci Kes v adaptaci Roberta Alana Evanse podle románu Barryho Hinese, kterou uvádí Leeds Playhouse.

Lucas Button jako Billy a Jack Lord jako Muž v inscenaci Kes. Foto: Anthony Robling Kes

Leeds Playhouse

28. ledna 2019

5 hvězdiček

Rezervujte zde

Kes je dojemné, poutavé, inspirativní a nádherné divadelní dílo. Tato adaptace kultovního románu Barryho Hinese z pera Roberta Alana Evanse v divákovi rezonuje ještě dlouho poté, co v sále zhasnou světla – a je to tak správně, neboť hra zkoumá krásu i bolest, kterou v sobě nesou naše vzpomínky na minulost.

Adaptovat tak známou knihu (která se dočkala i neméně slavného zfilmování, jež se mi hluboko vrylo do paměti ve třinácti letech a stále na mě silně působí i o čtyřicet let později) je úkol plný úskalí. Očekával jsem snad trochu těžkopádné přepracování původní prózy nebo možná jen ohřáté scény z filmu; Evans se však do žádné z těchto pastí nechytil. Hinesův příběh pojal nově pro divadelní formát a podařilo se mu ostře zachytit samotnou esenci románu. Stárnoucí muž se ohlíží zpět a bolestivě se (doslova i obrazně) prodírá spletí vzpomínek do doby a míst, která je nucen znovu navštívit, ač se jich obává. Vidíme svět jeho patnáctiletého já – matku pod vlivem alkoholu, ušmudlanou hornickou vesnici, odsuzující sbor sousedů a učitelů. A Kese. Mládě poštolky, které najde v místním lese. Tvora plného krásy a síly, jediné opravdové a důležité pouto, které do té doby v životě poznal – a jak příběh srdceryvně naznačuje, jediné takové pouto, které kdy pozná.

Lucas Button jako Billy v inscenaci Kes. Foto: Anthony Robling

Díky bláznivé interakci s jeho mladším já ožívá svět Billyho Caspera v pestrých barvách. Je to svět mrazivých rán a roznášení novin, šikanujících učitelů a trestajících hodin tělocviku – svět, který ho má pomocí urážek a rákosky připravit na život v dole. Jedinou věcí, která má krásu a smysl, je poštolka, o kterou pečuje, cvičí ji a utíká k ní ze své ponuré existence. Jud, jeho starší bratr, představitel zatrpklé a hněvivé síly, je už dávno zlomen životem, kterému se Billy snaží uniknout, a s krutým zadostiučiněním sleduje, jak je jeho lehkomyslný bratr neúprosně hnán stejným směrem. Vždycky jsem Juda vnímal jako ignoranta a krutého člověka; zde však díky několika společným bratrským momentům vidíme i jeho vlastní hněvivou tragédii, díky níž je jeho chování k bratrovi – a k ptákovi – sice ne ospravedlnitelné, ale pochopitelné.

Inscenace je mistrovským spojením prvků, které se skvěle doplňují. Scéna Maxe Johnse tvořená strohou změtí židlí, stoliček a stolů, po nichž se šplhá a za kterými se schovává, plasticky evokuje Billyho vlastní popletený a chaotický svět. Scény nádherně podbarvuje hudba Toma Millse, která dodává emoci a tklivost momentům klidu. Scéna i hudba pracují v souladu s choreografií Lucy Cullingford a doplňují Evansův scénář, který naplno využívá divadelní potenciál spojení slova a obrazu: kázání ředitelky školy kontrastuje s ladným letem Billyho poštolky, osudný koňský dostih se neúprosně mění v Judův útok na bratra, který chybně vsadil peníze.

Příběh pohání přesvědčivé výkony Lucase Buttona a Jacka Lorda v rolích mladšího a staršího Billyho; režie Martina Leonarda a Amy Leachové je plná energie a švihu. Je symbolické, že hra zkoumající sílu vzpomínek přichází padesát let po premiéře onoho kultovního filmu. Kes je vynikající divadelní kus: běžte se podívat.

Hraje se do 16. února 2019

VSTUPENKY NA KES V LEEDS PLAYHOUSE ZDE