RECENZE: Ladies In Lavender (Dámy v letech), Frinton Summer Theatre ✭✭✭

Paul T Davies recenzuje inscenaci Dámy v levanduli, která zahajuje 81. sezónu letního divadla Frinton Summer Theatre.

Obsazení hry Dámy v levanduli. Foto: Chris Davies z Photovogue Studio Frinton Dámy v levanduli.

Frinton Summer Theatre.

13. července 2022

3 hvězdičky

Předprodej vstupenek Tato divadelní hra, adaptovaná podle úspěšného filmu Charlese Dance z roku 2004, je ideální volbou pro nejstarší britské repertoárové divadlo k zahájení jeho v pořadí již 81. sezóny. A bude to sezóna vskutku nabitá – čeká nás řada vynikajících kusů a v srpnu pak velkolepý Jesus Christ Superstar pod šapitó! Prozatím nás však adaptace Shauna McKenny zavede do roku 1937, kdy dvě sestry, Ursula a Janet, objeví a ujmou se polského houslisty Andrey, kterého vyplavilo moře na pláži u jejich osamělé chalupy. Vynikající poznámky v programu upozorňují, že název může odkazovat na dávnou tradici ukládání látek do levandule kvůli ochraně před moly. Tato metafora funguje skvěle – sestry chrání Andreu a on v nich zároveň probouzí smutné vzpomínky i radost ze svého talentu. Ve hře jsou patrné i tehdejší postoje k cizincům; jizvy z první světové války jsou stále viditelné a druhá se nezadržitelně blíží.  Laskavost, kterou mu sestry projevují, nese silné poselství i v dnešní době.

Obsazení je vydařené a stojí na protikladných povahách obou sester. Virge Gilchrist přesvědčivě ztvárnila rozumnou a praktickou Janet, i když si myslím, že mohla nechat svou masku o něco více poodhalit ve chvílích, kdy Janet vzpomíná na ztracenou lásku. Emily Raymond je naprosto přesná jako roztěkaná a zasněná Ursula a James Hastings exceluje v roli Andrey – emoce dokáže přenést ze lůžka nemocného až do hlediště a na housle hraje famózně.  Maxine Evans je úžasná jako hospodyně Dorcas, má sardonický vtip a skvělé načasování, a William Oxborrow je excelentní v roli místního lékaře; jeho osamělost je hmatatelná, když propadne kouzlu bohémské umělkyně Olgy (Deli Segal zde skvěle vytěžila maximum i z poněkud méně propracované role).  Hraje se na nádherné scéně Sorchy Corcoran, které se opět podařilo vytvořit hloubku v omezeném prostoru, a osvětlení velmi věrohodně navozuje atmosféru západů slunce.

Ve druhém dějství už je trochu znát autorský konstrukt a děj působí poněkud strojeně (Olžin bratr je shodou okolností světoznámý dirigent, který může Ondřejovi zajistit kariéru, pokud okamžitě opustí Cornwall).  Hra je však celkově noblesní a jemná, což je její největší přednost. Přestože děj nespěje k vyloženě dramatickému vyvrcholení, závěr je dojemný a síla hudby z něj skutečně čiší.