RECENZE: Nora: Domeček pro panenky v divadle Young Vic ✭✭✭✭✭

Recenze Paula T Daviese: Nora: A Doll's House – přepracování klasické hry od Stef Smith, které se nyní uvádí v divadle Young Vic

Anna Russell Martin, Amaka Okafor a Natalie Klamar. Foto: Marc Brenner NORA: A Doll’s House.

Young Vic.

11. února 2020

5 hvězdiček

Rezervovat vstupenky

Ibsen a Čechov mezi sebou na londýnských jevištích i nadále soupeří, a zatímco nás produkce Nory v režii Jamieho Lloyda teprve čeká, diváci si nyní mohou vychutnat toto radikální a úchvatné zpracování hry z pera Stef Smith. Přestože autorka zachovala integritu Ibsenovy struktury i témat, vytvořila tři časové linie, z nichž každá představuje zásadní milník pro ženská práva: rok 1918, kdy ženy získaly volební právo; rok 1968, kdy se rozšířila antikoncepce a byla legalizována interrupce; a rok 2018 ve znamení hnutí #MeToo. Na scéně vidíme tři Nory, které dělí desetiletí i celé století, tři Kristýny, tři Thomase (Torvaldy) a tak dále. Přesto je text Smithové křišťálově čistý a soubor skvěle interpretuje scénář, který tepe aktuálností a silou – co se pro ženy změnilo a co zůstalo stejné?

Luke Norris, Natalie Klamar, Anna Russell Martin a Amaka Okafor. Foto: Marc Brenner

Anna Russell-Martin ztvárňuje silnou, moderní Noru, která se dokáže postavit manželovi, ale nakonec zůstává v pasti své oddanosti poté, co onemocněl (duševní chorobou). Natalie Klamar je vynikající jako Nora č. 2 ze „zlatých šedesátek“, postava asi nejbližší dobovému stereotypu „veselé blondýnky“, která si chce každého naklonit humorem. Amaka Okafor má pak jako Nora roku 1918 nejblíže k Ibsenovu originálu a září nadšením z toho, že mohla poprvé v historii vhodit svůj hlas do urny. Luke Norris brilantně ztělesňuje Thomase ve všech třech obdobích – lehce přechází od dnešního traumatizovaného muže, který nešetří vulgarismy, k manželovi z 60. let, jenž nechápe, jak rychle se od něj moderní společnost vzdaluje, až po upjatého Angličana roku 1918, poznamenaného válkou a neschopného pochopit, proč jeho žena nemůže být ve svém dokonalém domově prostě šťastná. Mark Arends je dokonalý Nathan, který Noře hrozí vydíráním, zatímco skrývá vlastní bolest a začíná nový život s Kristýnou. Zephryn Taitte pak v průběhu všech časových posunů ztvárňuje citlivého Daniela, skutečného přítele Nory, jenž čelí vlastní smrtelnosti. Smithová se nespokojila jen s variací na Ibsenův feminismus; ukazuje také, jak patriarchát, maskulinita a kapitalismus svazují a ničí i muže.

Anna Russell Martin, Amaka Okafor a Luke Norris. Foto: Marc Brenner

Režisérka Elizabeth Freestone odvedla se souborem skvělou práci při hledání a objevování, což plynule doplňuje vynikající pohybová režie EJ Boyleové. Světelný design Leeho Currana ladí se zvukem Michaela Johna McCarthyho, který složil atmosférickou hudbu, ale také přesně ví, kdy nejlépe funguje ticho. Nápad Smithové je nesmírně chytrý – Nořino tajemství (že zfalšovala otcův podpis na dokumentu, aby získala peníze na udržení rodinného krbu během manželovy nemoci) je v roce 1918 půjčkou, v roce 1968 kreditní kartou (tehdy v Británii novinkou) a v roce 2018 rychlou nebankovní půjčkou. Své poselství tak nemusí nikdy vyslovovat příliš polopaticky. Ponořila se do Ibsenových vod, rozvířila hladinu invencí i emocemi a potvrdila, že je mistryní slova v nejlepším poetickém smyslu. Jděte se podívat, jak vypadá klasika přetvořená pro naši dobu, která přitom stále vzdává hold předloze z jiné éry.