RECENZE: Once We Lived Here, Kings Head Theatre ✭✭✭✭

Once We Lived Here. Foto: Roy Tan Once We Lived There

King’s Head Theatre

24. dubna 2014

4 hvězdy

Minulý čtvrtek jsem porušil kardinální pravidlo (nikdy nevstupuj do hlediště po začátku představení; je to neuctivé vůči umělcům i ostatním divákům), a to k vůli obvykle spolehlivé lince nadzemky London Overground, která byla tentokrát netypicky vyřazena z provozu a jela v režimu „Bílého králíka“ z Alenky. Díky bohu, že jsem to stihl, protože jinak bych přišel o londýnskou premiéru muzikálu Once We Lived Here autorů Deana Bryanta a Matthewa Franka, který se hraje v King's Head Theatre.

A to by byla tragédie, protože se jedná o důležité a vskutku pozoruhodné hudebně-dramatické dílo, které si zaslouží podporu i pozornost diváků.

Kdyby byl tento kus napsán ve Spojeném království, jsem si téměř jist, že by se ho ujala instituce typu National Theatre, která by ho piplala, rozvíjela a podporovala. Roky workshopů a zázemí dobře vybaveného produkčního domu by zajistily přátelský a tvůrčí vývoj, po němž by následovala velkolepá inscenace se vším všudy. Austrálie však žádný ekvivalent Národního divadla nemá a vládní snaha o řádnou podporu domácí tvorby je v podstatě nulová.

Once We Live Here je v každém ohledu lepším dílem než The Light Princess, přesto byl druhý jmenovaný titul hýčkán a uveden s pompou, o které si první kus může nechat jen zdát – a přitom by si ji zasloužil.

Text tepe přímostí a cítěním, které je ryze australské. Postavy jsou vykresleny mistrně a děj, jímž plynou, je plný zvratů jako venkovský potok. Všudypřítomné je i horko – jak v teplotě, v níž hrdinové na farmě žijí, tak v neustále doutnajících emocích, vyostřených či otupených ranami minulosti, nepochopením, studem a povinností.

Koncept je vcelku prostý. Farma na australském venkově. Jedna dcera utekla do velkoměsta, jeden syn se vydal na toulky. Nejstarší dcera zůstala na farmě a žije životem, o kterém si myslí, že by ho pro ni chtěl její zesnulý otec. Matka umírá na rakovinu, a tak se děti vracejí domů – a nevyřešené napětí vybublá na povrch nepříjemným, bolestivým, ale až mrazivě realistickým způsobem. Přidejte nečekaný prvek v podobě návratu bývalého pomocníka z farmy a rozbuška je připravena k zážehu.

Bryantův text je stručný, pravdivý a plný bolesti i naděje. Skvěle si hraje s lineární časovou osou, takže rodinu potkáváme v různých obdobích jejich života na farmě. Vrstvu po vrstvě se odhalují věci, které rodinu rozdělují, ale i ty, které ji drží pohromadě.

Frankova hudba je většinou podmanivá, místy strhující a nikdy nenudí. Je rovněž prosycena duchem Austrálie a její nejsilnější momenty jsou skutečným zážitkem: Ordinary Day, Guitar Lesson, Only You, We Like It That Way či The Leaves In Summer. Co skladba, to drahokam.

Bryant si inscenaci také sám zrežíroval. Mám podezření, že to, co tato show skutečně potřebuje, je režisér bez osobní vazby k dílu. Jako u mnoha divadelních prací je i zde celek větší než součet jeho částí a nezaujatý pohled by pomohl odkrýt některé skryté nuance v postavách i příběhu.

Nejlepší herecké výkony jsou zde vskutku vynikající.

Shaun Rennie je okouzlující jako Burke, kočovný dělník, jehož návrat na starou Macphersonovu farmu má dopad na celou rodinu. Mužný, drsný a tichý Rennie je ztělesněním ležérního svérázu buše – se všemi vychází, do všeho se umí dát a vždy vyhlíží příležitost, ať už jde o farmářovu ženu nebo pracovní vyhlídky. S vousem, který hlásal dlouhá období samoty a rozjímání, byl jeho výkon uvolněný a komplexní, navíc Rennie zpíval s naprostou lehkostí.

Belinda Wollaston jako Lecy, dcera, která utekla z farmy za leskem, povrchností a vzrušením velkoměsta, je lahodná, ostrá a zranitelná zároveň. Dobře zvládá lehkou komediální polohu, ale je také vrcholně přesvědčivá v niterných scénách rodinných pletich. Právě Wollaston nejlépe přesvědčuje publikum, že Macphersonovi jsou skutečná rodina – svým velkorysým výkonem plným jasu a jemných, bezchybných detailů spojuje matku, bratra i sestru. Zpívá s vervou a vřelostí a její závěrečná reflexivní scéna „Když jsme byli malí, užili jsme si tu tolik legrace“ je upřímně procítěná a působivá.

Melle Stewart se nadšeně vrhla do role starší sestry Amy, „mužatky“ a kopie svého otce, která navždy zůstala v jeho stínu. Nejlepší byla v dialozích s Reniem (Amy a Burke mají společnou minulost a nevyřízené účty), které byly přímé, plné kouzla a až bolestně upřímné. Její slovní přestřelky s Lecy v podání Wollaston byly naprosto přesné – věrná evokace onoho zvláštního sourozeneckého pouta, které mezi sebou sestry mívají; žádné mazlení, ale každé slovo vážené na lékárnických vahách. Stewart disponuje skvělým hlasem, který se výborně pojil s partiturou a vytvořil jedny z nejlepších hudebních momentů večera.

Vyloudit autentický australský přízvuk je těžký úkol, o to těžší, když jsou všichni kolem vás Australané. Lestyn Arwel to ale zvládl lépe, než by se dalo čekat (i když místy působil spíše jako Macphersonův bratr z Nového Zélandu). Arwel má na jevišti přirozené charisma, které však kupodivu působilo trochu proti zádumčivé, mrzuté a naprosto ztracené postavě nejmladšího z rodiny, Shauna. Zatímco sestry byly jasně definované, Shaun byl postavou beztvarší a prchavější. Zdálo se to být spíše volbou hereckého vedení než nedostatkem v textu, což je škoda, protože jak se večer odvíjel, ukázalo se, že Shaun je stejně komplexní a precizně napsaná postava jako jeho sestry.

Claire, matka rodu, je jednou z těch opálených, nohama na zemi stojících a nezdolných žen, na kterých byla vybudována australská divočina – nezastavitelná, s břitkým humorem, chytrá, moudrá, velkorysá a nepolepšitelná. Typ ženy, která by nenechala takovou otravnou drobnost, jako je rakovina v terminálním stádiu, stát v cestě celodenní práci a péči o druhé. Simone Craddock se role zhostila slušně, ale potřebovala by ještě trochu přidat na oné zemité, přímočaré a strohé srdečnosti, která je této silné a magnetické ženě vlastní. Claire má v sobě víc emocí, než zde Craddock odhalila.

Alex Beetschen s malou kapelou doprovodili hudbu energicky a se stylem. Obecně lze říci, že zpěv byl na velmi vysoké úrovni a nechal vyniknout mnoha krásám partitury.

Prostor je maličký a scéna Christophera Honea odvedla dobrou práci při evokaci různých míst na farmě a v jejím okolí.

Je radost vidět a slyšet v Londýně kreativní australské hlasy, na pódiu i v zákulisí. Tato show by si zasloužila plnohodnotnou produkci, řádně financovanou i propagovanou. Je velká škoda, že její krátká štace již skončila.