RECENZE: Picasso, Playground Theatre ✭✭

Obsazení hry Picasso. Foto: Scott Rylander Picasso

The Playground Theatre,

7. listopadu 2017

2 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Otevření nového divadla je vždy důvodem k oslavě. Všichni vítáme příchod této zdařilé novostavby v oblasti Latimer Road poznamenané tragédií Grenfell Tower. Jde o stylově a elegantně zrekonstruované bývalé autobusové garáže s celodenní kavárnou, která slouží zároveň jako bar.  Sešlo se zde hvězdné publikum, aby přivítalo zahájení provozu tohoto prostoru zbrusu novou hrou o jednom z největších umělců všech dob a shodou okolností i o mém velkém oblíbenci, Pablu Picassovi.

Klara Zieglerova vytvořila působivý kruh z kypré hlíny (nebo snad písku), ve kterém se herci pohybují a převalují – skutečné „playground“ neboli hřiště.  Davy Cunningham jej jednoduše nasvítil a videoprojekce Matthewa Fergusona nám ukazují herce ve filmových klipech či jiných záběrech a obrazech.  Zbytek děje v tomto písčitém arénovitém prostoru ztvárňuje spoluumělecký šéf divadla Peter Tate v titulní roli a Adele Oni, Claire Bowman a Alejandra Costa jako tři z jeho mnoha osudových žen.  Na plátně se dále objevují Milena Vukotiv, Margot Sikabonyi a Sandra Collodel jako další tři.

Scénář Terry D'Alfonso byl možná v době její smrti dokončen, ale možná také ne.  Podezřívám spíše druhou variantu, protože dílo působí jako propracovaný náčrt, postrádající živost a energii skutečného divadla.  Text, který máme před sebou, připomíná spíše námět než plnohodnotné drama.  Možná pod vlivem tohoto faktu přitahuje pozornost k nedokonalosti díla i opatrná a dosti statická režie Michaela Hunta: postavy jsou stavěny do pozic, aby přednášely často zdlouhavé a opakující se monology o více či méně abstraktních tématech, což může, ale nemusí být pokusem o evokaci jednoho z mnoha stylů, které umělec přijal za své.

Především je to však ústřední výkon Petera Tatea – studované cvičení v monotonii –, který je nejvíce matoucí a únavný.  Během pětasedmdesáti minut představení prakticky nezmění způsob řeči, takže se i tato krátká chvíle zdá být věčností.  Jsem si jist, že jde o zcela záměrný a vědomý krok; Tate je příliš dobrý herec na to, aby k takovému přístupu dospěl náhodou.  Nicméně výsledkem je, že publikum udolá k poslušnosti, podobně jako toreador býka v aréně (což je jeden z několika předvídatelných a nadužívaných obrazů v textu).

V kontrastu s jeho monolitickým ztvárněním postavy působí občasné stížnosti a fňukání jeho obdivovatelek – plochých, bezbarvých žen, které očividně nemají na práci nic lepšího než zahodit život s bezcenným egomaniakem – jako sbor bolestného nesouhlasu. Proč proboha kterákoli z nich na tom druhém něco viděla, zůstává až do hořkého konce naprostou záhadou.

Pokud si myslíte, že by to mohl být váš šálek čaje, pak běžte.  Možná byste si to ale měli raději dvakrát rozmyslet.

Hraje se do 5. listopadu

PICASSO – VSTUPENKY