RECENZE: Muzikál Rasputin Rocks ve Stockwell Playhouse ✭✭

Maria Alexe jako ruská císařovna s Robyn Hampton, Charlotte Shaw a Jessicou Townsley v rolích kremelské carské gardy v muzikálu Rasputin Rocks

Stockwell Playhouse,

16. listopadu 2017

2 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Když se dozvíte, že dvojice autorů pracovala na kousku celých deset let, než jej konečně uvedla na scénu, aby zjistila, jak funguje v praxi, člověk je – možná moudře – obezřetný.  Proč to trvalo tak dlouho?  Bude to stejně dobré jako „The Book of Mormon“, jehož příprava zabrala podobnou dobu?  Nebo je za tím odkladem jiný důvod?  Samozřejmě vás nadchne, že se novým autorům konečně podařilo dostat na prkna s bláznivou novinkou o oživeném „šíleném mnichovi“, který si to rozdává s... nikým jiným než s Tonym Blairem.  A pak vás napadne: není Tony Blair už trochu „out“?  Drží tohle představení vůbec krok s dobou?

Andrew Hobbs jako Tony Blair v muzikálu Rasputin Rocks

No, ano i ne.  Scény s Tonym Blairem v podání scénáristy, producenta, režiséra a herce v jedné osobě Andrewa Hobbse (tato kumulace funkcí je sama o sobě varovným signálem) jsou pravděpodobně těmi nejzdařilejšími. Hobbs je psal sám pro sebe a přesně ví, jak se prodat.  Jeho styl připomíná kabaretní revue z Canal Cafe Theatre a v tomto žánru je docela bavitelný.  Nutno však dodat, že není typickým autorem dramat, natož muzikálů.  Stejně tak ani skladatel Alastair Smith, schopný hudební nastudovatel a autor scénické hudby pro soubory jako British Touring Shakespeare.  Vzdálenost mezi touto rolí a složením partitury pro hudební drama je však propastná a k jeho prvnímu pokusu o tento náročný žánr je třeba přistupovat s velkou dávkou tolerance, pokud není výsledek zrovna dokonalý.  I když lze ocenit jeho trefné imitace stylů známých rockových kapel – od Aerosmith přes country až po Laibach a dál – v melodiích se objevuje znepokojivá tendence k příliš doslovnému, až těžkopádnému zhudebnění textů, které jen zřídkakdy vykazují stejný vtip jako dialogy napsané pro pana Blaira.  Ve skutečnosti, když dojde na ostatní postavy v tomto poněkud ponurém a depresivním příběhu o rozkladu a smrti v Kremlu, hudba se stává až unaveně zádumčivou; Smith se utápí v navozování atmosféry tam, kde by bylo užitečnější popostrčit děj veselejším tempem.  Výsledkem je pocit, že je celé představení mnohem delší, než ve skutečnosti je.

Jake Byrom jako Rasputin s Robyn Hampton a Jessicou Townsley

Statická a nepříliš promyšlená režie celkovému dojmu nepomáhá.  Stejně tak ani scénografie, pod kterou je podepsán... no, vlastně kdo?  V programu nikdo uveden není.  Vypadá to jako narychlo postavená scéna pro rockový koncert, se čtyřmi „falešnými“ nosníky přímo před kapelou (ke které se ještě vrátím).  Je to snad také dílo nezmara pana Hobbse?  Vůbec by mě to nepřekvapilo.  Pokud byl kdy potřeba důkaz, že šetření na kreativním týmu ve snaze dostat show za každou cenu před diváky je ta nejhorší možná cesta, pak tato produkce je toho zářným příkladem.  Choreografii sice vytvořila Nicky Griffiths, ale člověk se upřímně ptá, kolik času tato veteránka z West Endu vlastně měla na to, aby s obsazením cokoli nadrilovala, natož aby vytvořila ucelený koncept.  V současné podobě působí vše velmi nahodile a neučesaně.

Barry Greene jako Anton a Tanya Truman jako Světlana

Ano, soubor se snaží, co může.  Kromě dominantního pana Hobbse podává velmi ctihodný výkon Maria Alexe jako ruská císařovna (taková ženská variace na Ivana Hrozného s písněmi) a Tanya Truman je v roli domnělé „milenky“ Světlany velmi šarmantní.  Jake Byrom dělá maximum pro to, aby byl jeho Rasputin uvěřitelný, a Barry Greene je pěvecky velmi přesvědčivý Anton – mimochodem také figuruje jako přidružený producent tohoto ambiciózního projektu.  Další role hrají Jay Joel, Tristan Ward, Robyn Hampton, Charlotte Shaw a Jessica Townsley.  Všichni dřou na maximum a dělají vše pro to, aby si získali vaše sympatie.  Je to ale těžký úkol v show, která se nedokáže rozhodnout, zda chce být brána vážně, nebo se máte jen smát jejím mírně zastaralým a ohřívaným vtipům.

Co se týče kapely, Connor Fogel ji drží pevně pohromadě, ale je třeba říct, že zvuková režie jim nadržuje na úkor zpěváků, jejichž hlasy se často ztrácejí pod nánosem rockového komba.  To nikomu neprospívá.  Tato show bude muset o své publikum tvrdě bojovat, tak prosím, nepřekřikujte hlasy zpěváků.  Prosím.  Když už byla řeč o kapele, bubeník je skvělý.  Jen ho příště dejte za plexisklo.  Tyto věci existují z dobrého důvodu.

Hraje se do 10. prosince 2017

REZERVOVAT VSTUPENKY NA RASPUTIN ROCKS