RECENZE: The Antipodes, National Theatre ✭✭✭

Paul T Davies recenzuje hru Annie Bakerové The Antipodes, kterou v současnosti uvádí londýnské National Theatre.

Obsazení inscenace The Antipodes. Foto: Manuel Harlan The Antipodes

Národní divadlo (National Theatre).

30. října 2019

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Byla jednou jedna dramatička jménem Annie Bakerová, která v londýnském Národním divadle sklidila obrovský úspěch s hrami The Flick a John. Bakerová se vyhýbá konvencím a její díla nemusí sednout každému, ale díky jejím dialogům, myšlenkám a scénickému zpracování si získala velké uznání. A tak se stalo, že scéna, kde kdysi triumfovala, nyní uvádí novou produkci její hry z roku 2017, The Antipodes – kus, ve kterém je vyprávění příběhů samotným dějem a vytváření nových mýtů impulsem k prozkoumání rozpadajícího se světa a klimatické krize.

Obsazení inscenace The Antipodes. Foto: Manuel Harlan

V konferenční místnosti shromáždil „laskavý šéf“ Sandy (Conleth Hill) svůj vyvolený „kmen“, aby si navzájem vyprávěli příběhy z dětství i zážitky a vytvořili něco nového, co by navázalo na jejich celosvětový hit The Heathens. Zpočátku nejsou pod tlakem žádných termínů; vše nasvědčuje tomu, že jsme v tvůrčí dílně scenáristů. Danny M1 (Matt Bardock) a Dave (Arthur Darvill) už pro Sandyho pracovali a snaží se mu zavděčit – jejich historky jsou explicitní a traumata podávají s komickým efektem. Danny M2 (nevyužitý Stuart McQuarrie) se svěřuje jen těžko, vypráví historku o kuřatech a je z celého procesu potichu odejit. Adam (Fisayo Akinade) a Eleanor (Sinead Matthews) působí, jako by byli najati jen kvůli naplnění kvót diverzity, protože jejich nápady zapisovatel Brian (Bill Milner) soustavně odmítá zaznamenat. Plynutí času jemně naznačují měnící se kostýmy sekretářky Sarah (vynikající Imogen Doel), zatímco skupina tráví čtyři měsíce marnou snahou vymyslet nový nosný příběh.

Obsazení inscenace The Antipodes. Foto: Manuel Harlan

V divadle je to poněkud frustrující zážitek. U Bakerové člověk musí vždy kopat pod povrch, pozorně naslouchat textu a chápat nevyřčené. Ale zatímco The Flick a John trvaly přes tři hodiny a já chtěl víc, toto je dvouhodinové představení bez přestávky, které je po většinu času dramaticky statické. Venku zuří katastrofa a bouře, zatímco skupina zůstává uvězněna v místnosti. Sandy čelí jednomu traumatu za druhým (odehrávajícím se v zákulisí), ekologickou zkázu naznačují stohy balené vody (tekoucí přírodní voda už není k dispozici) a postavy neustále jedí jídlo z dovozu, čímž vrší hromady plastových obalů. Stále jsem čekal na nějaký dějový zvrat, zejména když se Brian pokusí vytvořit vlastní mýtus pomocí krve a vlčí kápě, ale i tehdy se hra vyhýbá tomu, aby sklouzla k brutalitě Pána much. Sandy je jejich bůh a bez něj jsou ztraceni. Za zmínku stojí vtipná scéna, kdy se snaží komunikovat s „vyššími bohy“ – finančníky, kteří jim vládnou – a satelitní spojení se neustále přerušuje.

Není pochyb o tom, že Bakerová psát umí; je to hra překypující nápady a originalitou, kterou zde navíc spolurežíruje s Chloe Lamfordovou. Režie mi však přišla stejně statická jako samotný děj a po velkou část hry jsem se důvěrně seznámil se zátylkem Arthura Darvilla, protože postavy se po vynikající scéně Lamfordové pohybují minimálně. Je to jedna z těch her, které působí, jako by se odehrávaly ve skleněné kouli – je v nich hodně co obdivovat a sledovat, ale mně osobně chybělo silnější napojení na publikum.

Uváděno do 23. listopadu 2019