RECENZE: The Cardinal, Southwark Playhouse ✭✭✭

Stephen Boxer a Natalie Simpson ve hře The Cardinal. The Cardinal

Southwark Playhouse,

Pátek 28. dubna 2017

3 hvězdičky

Rezervujte zde

V uplynulých letech, poznamenaných koncem jedné éry, jsme svědky čím dál většího diváckého zájmu o ponurá, krvavá, cynická a pesimistická dramata z období Jakuba I. a Karla I. Dnešní publikum se ve velkém vrací k Websterovi, Fordovi a jim podobným a s gustem si vychutnává jejich syrové portréty amorálních postav, uvězněných v tristních, sobeckých vztazích plných vzájemné destrukce. Vykládejte si to, jak chcete. Pokud jste se však obávali, že divadelní vedení brzy vyčerpají zásoby těchto kusů pro své věrné diváky, můžete být v klidu – v tomto žánru je stále z čeho brát.

A právě tady, v dramatickém inkubátoru na Newington Causeway, který nikdy nespí, se k věhlasným autorům tragédií pomsty přidává další jméno: James Shirley. Jeho hra „The Cardinal“ (Kardinál) se dočkala na scéně Little vkusného oživení. Šlo o labutí píseň této obskurní módy – hra vznikla v roce 1641 a balancuje na pokraji výbuchu sopky, k němuž došlo o rok později s vypuknutím anglické občanské války mezi parlamentem a korunou. Navíc autorova krypto-katolická orientace je neustále skryta v náznacích tohoto obrazu machiavelistických intrik jednoho z představitelů tehdejší římské církve ve Španělsku.

Rosie Wyatt, Natalie Simpson a Sophia Carr-Gomm ve hře The Cardinal

Režisér Justin Audibert sestavil početný jedenáctičlenný ansámbl, který zcela zaplňuje tento útulný prostor, a vybral jen ty nejlepší: absolventy RSC, Národního divadla a dalších prestižních scén. Jsou skutečně radost pohledět. Stephen Boxer si v titulní roli královsky užívá své podání jednoho z „Božích dvořanů“. Natalie Simpson je roztržitá a zároveň osudová vdova, vévodkyně Rosaura. Její milostný trojúhelník tvoří romanticky odsouzený Alvarez (Marcus Griffiths) a jeho despotický vrah Columbo (Jay Sieghal), postava připomínající Bosolu. Timothy Speyer v roli Antonia drží vše pevně v rukou (i v textu) a snaží se v „živé“ domácnosti Její Milosti udržet pořádek. Ashley Cook pak příjemně ztvárňuje zasněného a realitě vzdáleného krále Navarry (jakákoli podobnost s tehdejším britským panovníkem byla jistě zcela záměrná a trefná).

V historii anglického umění a písemnictví jde o fascinující období. Divadlo stálo na prahu své proměny v nástroj veřejného komentáře a společenské kritiky. Není divu, že ho Cromwell nechal zavřít, jakmile se dostal k moci (ačkoli si, jako každý mocný pokrytec, i nadále užíval soukromá představení konaná jen pro něj). Jakmile však on a jeho režim padli, divadla se znovu otevřela a rozpoutalo se hotové peklo v podobě revoluce ve svobodě projevu, jakou svět dosud nepoznal. Tato hra nás uvádí právě do onoho napjatého momentu, kdy autoři jako Shirley (zde na sklonku své kariéry) naráželi na hranice konvencí a toužili se z nich vymanit. Jeho úderně vystavěný, přímočarý děj se soustředěným zaměřením na ústřední akci už předznamenává intenzivní naléhavost nadcházející éry restaurace. Stejně tak se Shirley vyhýbá velkolepým monologům a poetickým vzletům epického divadla; své postavy raději zasazuje do komornějších, soukromých a prostších interakcí.

Marcus Griffiths a Natalie Simpson ve hře The Cardinal

Jazyk hry je nicméně silně ovlivněn tehdejším populárním nešvarem přejímaní z jiných zdrojů. Verše a někdy i celé bloky dialogů jsou vypůjčeny z mnoha jiných dramat. Můžeme tak sledovat milenecký pár, jak plánuje vraždu, a náhle slyšíme slova Beatrice a Benedika z „Mnoho povyku pro nic“, kteří si vyznávají lásku a zároveň souhlasí s vraždou Claudia. Působí to patřičně, ale dnes to může znít zvláštně – tedy pokud ty citace poznáte. Běžného diváka, který se v těchto vodách běžně nepohybuje, mnoho věcí samozřejmě mine a v tom případě ho to nebude nijak vyrušovat.

Zaplněné jeviště nenabízí mnoho prostoru pro dekorace, a tak Anna Reid sází na jednoduchost – jedna kadidelnice, jeden schod, jedna šedá stěna, šedá dlažba jako v katedrále – a Peter Harrison to vše střídmě osvětluje. Kostýmy (pod vedením Ellen Ray de Castro) jsou pohledné a zvuk Maxe Pappenheima v nás chytře vyvolává dojem obrovského, ozvěnou znějícího prostoru, než měřítko produkce opět sblíží do intimnější podoby. Souboje Breta Younta jsou vynikající, včetně několika efektních šermířských kousků ve druhém dějství.

James Shirley možná nepatří k úplně největším dramatikům, kteří kdy oživili britská pódia, ale rozhodně má k těm nejhorším daleko a toto je pravděpodobně jeho nejzdařilejší kousek. Vrací se k nám v době národní nejistoty, která je v mnohém srovnatelná s érou jeho vzniku. A ve své zvláštní metafoře světské a duchovní moci nám možná stále má co říct. Minimálně ty poslední verše – počkejte, až je uslyšíte – vás z divadla vyprovodí v přesvědčení, že tomu tak skutečně je.

Foto: Mitzi de Margary

VSTUPENKY NA THE CARDINAL V SOUTHWARK PLAYHOUSE