RECENZE: The Color Purple (Curve Leicester) – online z pohodlí domova ✭✭✭✭✭

Ray Rackham hodnotí online produkci muzikálu Purpurová barva (The Color Purple at Home) uváděnou divadlem Curve Leicester.

Obsazení muzikálu Purpurová barva doma. Foto: Pamela Raith

The Color Purple at home

Online stream

Curve Leicester

5 hvězdiček

Rezervovat vstupenku

Série vertikálních jevištních světel se tyčí nad skupinou svědků, kteří v okamžité a radostné harmonii odhalují minulost, na niž svět doufal zapomenout, v úžasně aktuálním muzikálu Marshy Norman, Brendy Russell, Allee Willis a Stephena Braye Purpurová barva (The Color Purple). Je nedělní ráno a soubor obývající tento prostor nám dává jasně najevo, kde a proč tu jsme. Víme, že tento příběh bude patřit Celii (T’Shan Williams v majestátním a strhujícím výkonu). Víme, že nás ansámbl mistrně provede léty a tragédiemi, které postihly komunitu na okraji společnosti, vystavenou brutalitě a často i beznaději. Víme, že toto dílo bez obav a omluv ukáže černošský boj, ale zároveň s radostí a elánem oslaví samotné bytí. Nejpodstatnější však je, jak nám rozvíjející se události nenápadně připomínají, jak důležitý tento příběh zůstává.

T'Shan Williams (Celie), Ako Mitchell (Mister) a Danielle Fiamanya (Nettie). Foto: Pamela Raith.

Po velkolepé vánoční inscenaci Sunset Boulevard, což byl muzikál, který se pro nový svět divadelního streamování ukázal v osvěženém a revolučním světle, je s podivem, že se divadlu Curve podařilo s Purpurovou barvou téměř nemožné – laťku posunulo ještě výš. Bystrá kamera zachycuje téměř hmatatelný opar, který člověk očekává jen v živém divadle, zatímco světelné věže (intuitivní design Bena Cracknella) rámují živelný hrací prostor. Soubor, který zůstává těsně mimo točnu, ale přesto neochvějně v záběru, zde působí téměř jako prodloužení nás, diváků.

Danielle Fiamanya jako Nettie. Foto: Pamela Raith

Zvukový design Toma Marshalla, pracující s pulzujícími ozvěnami cvrčků, ptačího zpěvu a dětského smíchu, dodává dílu tísnivou autentičnost a opět propojuje divadelní a filmové postupy. Nesnaží se zakrývat „švy“ živého streamu – vidíme kameramany bok po boku s herci, kteří září v kostýmech Alexe Lowdea v sépiových odstínech, jež jasně definují čas a místo, doplněné o barevné akcenty podtrhující charakter postav. Projekce nejsou využity k zakrytí technického zázemí fungujícího divadla, ale spíše ke zdůraznění jeho existence. Tato verze Purpurové barvy je kreativním i technickým triumfem. Je to kombinace prvotřídní kvality, pravdy a upřímnosti v každém ohledu. Tinuke Craig si tímto upevnila pozici přední režisérky tohoto typu divadla – vytvořila streamovaný muzikál, který se dost možná už nikdy nepodaří překonat.

T'Shan Williams (Celie) a Carly Mercedes Dyer (Shug). Foto: Pamela Raith

Úspěch Purpurové barvy do značné míry stojí na talentech herců a v případě této produkce je soubor vyrovnaný a fenomenální v každém ohledu. Od Carly Mercedes Dyer a její vzrušující, lidsky silné Shug Avery až po zoufalou, houževnatou a nepříjemně syrovou Sofii v podání Karen Mavundukure – tento muzikál jasně sází na sílu ženství a zůstává tak věrný románu Alice Walkerové. Nettie v podání Danielle Fiamanya zkoumá černošskou existenci mimo klaustrofobní hranice amerického Jihu a na začátku druhého dějství vede soubor ve strhujícím čísle Africa. Pozornost si však zaslouží i Mister Aka Mitchella, jehož proměna posouvá postavu od karikatury ve stylu Willyho Lomana k plnohodnotné součásti tohoto hudebního příběhu, což dílu dodává nádhernou hloubku, zejména od jeho virtuózní scény Mister Song ve druhém dějství. Show však patří T'Shan Williams, jejíž nepřekonatelná Celie je dokonale vystavěná, zranitelná i skvěle zazpívaná. Každý její pohled do kamery je elektrizující připomínkou jejího hereckého umu, každý tón je odzpíván s úzkostí ženy, kterou společnost trestá, ale která se odmítá nechat zlomit. Kolem písně I’m Here se vždy dělá velký rozruch a je obzvlášť osvěžující sledovat, jak si ji Williams dokázala zcela přivlastnit.

Obsazení muzikálu Purpurová barva doma. Foto: Pamela Raith

Dílo má silný emocionální náboj i díky tomu, čím si divadlo, svět a naše komunity prošly od doby, kdy jsme ho viděli naposledy. Celieina cesta působí mnohem tíživěji v kontextu témat komunity, strachu, rezignace a izolace po roce 2020. Inscenace Tinuke Craig ve svém jádru těží z tradic jižanského otroctví se vší jeho zlou misogynií a brutálním rasismem. Obratně pracuje s obrazem Ameriky, kterou by svět raději vytěsnil do historie, a přitom neústupně nastavuje zrcadlo jejímu drásavému odkazu dnes, zítra a až do chvíle, než začneme skutečně naslouchat. S tak silnou hudbou (Alex Parker ve své nejlepší formě hudebního nastudování) je těžké neposlouchat a ještě těžší se hluboce nezamyslet. Rok 2021 sice přináší záplavu online obsahu, ale je snadné přehlédnout moc umění měnit pohled na svět a podněcovat k činům. Když soubor zpívá „naděje vychází jako slunce a dává nám svobodu“, dopřejte si tento zážitek jako připomínku. Je důležitá.