RECENZE: The Grand Tour, Finborough Theatre ✭✭✭✭✭

(Foto: Annabel Vere). Nic Kyle a Alastair Brookshaw v inscenaci The Grand Tour

Divadlo Finborough

14. února 2015

5 hvězdiček

Čím to je, že kombinace jeptišek a nacistů tak lákala velké broadwayské skladatele, jakými byli Richard Rodgers a Jerry Herman? Bílé habity proti černým uniformám? Dobro proti zlu? Disciplinované ženy matoucí disciplinované muže? Ať už je důvod jakýkoli, tato volba se stala hitem, přičemž největší slávu této kombinaci zajistil muzikál Za zvuků hudby. Mel Brooks zase s jeptiškami a nacisty pracuje v Producentech a jistě by se našly i další případy, kdy matka představená a vyznavač árijské nadřazenosti koexistují na jednom jevišti.

V divadle se málokdy stává, že naprostá absence potlesku během prvního jednání broadwayského muzikálu je dobré znamení. Diváci obvykle rádi vyjadřují své uznání písni či interpretovi hlasitým jásotem, někdy ještě před do znění posledního tónu. Ticho v hledišti tak většinou věstí nesouhlas, nudu či opovržení. Jen zcela výjimečně se takové ticho rodí z touhy publika nepřerušit kouzlo okamžiku, nezmeškat ani vteřinu a nenechat představení skončit. Zvlášť když se v příběhu objevují jeptišky, nacisté nebo obojí.

Přesně to se však děje ve výjimečné evropské premiéře muzikálu The Grand Tour v režii Thoma Southerlanda. Jde o dílo z roku 1979, na kterém spolupracovali Jerry Herman (hudba a texty) a Michael Stewart s Markem Bramblem (libreto). Od chvíle, kdy Alastair Brookshaw jako úžasný S. L. Jacobowsky osamí na scéně a zahájí vyprávění, je publikum lapeno. Diváci si plně uvědomují, že Southerland v nevelkém prostoru divadla Finborough stvořil něco mimořádného, a jsou pevně rozhodnuti nepřerušit ani vteřinu děje.

A dělají dobře.

Původní broadwayská produkce byla považována za propadák a uváděla se necelé tři měsíce. Při sledování Southerlandova komorního, okouzlujícího a dokonale vyváženého nastudování je těžké pochopit proč. The Grand Tour se ukazuje jako melodické, poutavé a život potvrzující dílo – nádherné v každém ohledu.

Velkou zásluhu na tom má Southerlandův tým, který inscenaci ušil na míru prostorám Finborough. Klíčem je zde intimita a prostota. Hudební režisérka Joanna Cichonska připravila orchestraci pro dvoje klávesy a vokální aranže, které v malém obsazení fungují skvěle. Scéna Phila Lindleyho je úžasně stylizovaná až pohádkově, což dotváří dojem alegorické jednoduchosti: hlavním pozadím je naivně nakreslená mapa Evropy, v níž se skrývají chlopně a dvířka, jejichž otevíráním vznikají různá prostředí. Výsuvné prvky skryté v podlaze vytvářejí další efekty, včetně auta. Vše funguje lehce a neobyčejně efektně.

Od poloviny 17. století bylo po zhruba dvě stě let tradicí, že vzdělané elity podnikaly dlouhé cesty po Evropě, aby si rozšířily obzory a nasály kulturu ve velkých romantických městech. Této cestě se říkalo „Grand Tour“. Název muzikálu není náhodný. Příběh je totiž především o pouti napříč Evropou, během níž dva muži objevují sami sebe i jeden druhého a díky tomu se stávají lepšími lidmi.

Píše se rok 1940 a Němci se chystají obsadit Francii. Jacobowsky, židovský intelektuál z malého polského města, se chystá opět prchnout před blížící se nacistickou noční můrou, jak to dělá už léta. V zoufalství si koupí auto, i když neumí řídit. Jeho neutuchající vnitřní optimismus ho pohání vpřed; něco se prostě vyřeší – dokud je život, je i naděje.

Tím řešením se v tomto případě stává plukovník Stjerbinsky, polský šlechtic ze stejného města jako Jacobowsky, ale také snob a antisemita. Stjerbinsky má tajné poslání nejvyšší důležitosti (musí doručit do Anglie seznam jmen polských odbojářů), ale nemá se jak dostat z Paříže. Jacobowsky zaslechne jeho dilema a nabídne mu své auto. Po počátečních neshodách se ti dva, plní nejistoty a obav, vydávají na cestu. Jacobowsky je pak šokován zjištěním, že nemíří přímo k hranicím. Stjerbinsky chce totiž nejprve vyzvednout svou milou Marianne a zajistit jí bezpečí.

A tak začíná dobrodružství. Napínavé kontroly dokladů ve vlacích, zoufalé hrdinství v cirkuse, nelítostné činy nacisty, který jim je v patách, židovský pár toužící po svatbě, osudový střet v klášteře a závod o čas, aby stihli loď do Anglie i s důležitými dokumenty. Zní to možná trochu naivně, a ono to takové je, ale právě v tom tkví kouzlo celého kusu. Pokud příběh neznáte, bude vás napínat až do konce.

Samotný děj samozřejmě není jediným klíčem k požitku z tohoto představení. To fascinující a obohacující přinášejí postavy, jejich reakce a ponaučení, která si z prožitých situací berou. Čirá hrůza je zde v kontrastu s fraškou či neuvěřitelnými náhodami. Láska v mnoha podobách – romantická, platonická, rodinná i vlastenecká – je tu pod drobnohledem, stejně jako naděje a nenávist.

The Grand Tour je bajka, v podstatě pohádka – a pokud se na ni takto díváte, jak to dělá i Southerland, nabízí bohatý svět možností. Není to historická lekce ani syrové drama, ale o nic méně hodnotným dílem kvůli tomu není. Jak řekl Jerry Herman: „The Grand Tour je o nezdolnosti lidského ducha, takže to pro mě byl dokonalý námět.“

Herman dílo opatřil bohatým, melodickým skóre, které obsahuje dokonalou milostnou píseň (Marianne), strhující ansámblová čísla (One Extraordinary Thing; Wedding Conversation), reflexivní sóla (I'll Be Here Tomorrow; I Think, I Think) a trio o přátelství kypící energií a radostí (You I Like). V hudbě lze zaslechnout náznaky budoucího hitu La Cage Aux Folles i ozvěny Mack and Mabel, což rozhodně není na škodu. Jako každá Hermanova hudba, i tato vyžaduje precizní zpěv a skutečné srdce; pak je výsledek ohromující i dojemný zároveň.

Southerland nedělá chybu, které se dnes mnozí při uvádění muzikálů dopouštějí: obsazuje zpěváky, kteří umějí hrát a tančit, spíše než herce nebo celebrity s omezenými pěveckými schopnostmi. Nespoléhá na popularitu umělců, ale na jejich skutečný talent. A to je znát.

Brookshaw je v roli laskavého Žida Jacobowského nezapomenutelný. Postavu, která neustále hledá místo, kde by ji přijali, ztvárňuje s jemností a obratností, přičemž dokonale zosobňuje bolest, izolaci i věčný optimismus „věčného Žida“. Z každého jeho gesta sálá opravdovost – scéna, kdy si uvědomí, že miluje Marianne, i ta, kdy pochopí, že ona jeho city nikdy nebude opětovat, jsou podány s velkou upřímností a citem.

Jeho zpěv je v každém ohledu vzorový, ale repríza písně Marianne byla obzvlášť nádherná. Nadšení a radost, které vnáší do každého okamžiku, ať už se pokouší o chůzi po provaze nebo čelí nacistům, jsou úžasné. Závěrečná scéna je srdcervoucí a zároveň nabitá silou naděje.

Stejně vynikající je i Nic Kyle v mnohem obtížnější roli upjatého a morálně slepého Stjerbinského, kterého dokázal vykreslit jako uvěřitelnou bytost. Právě jeho postava urazí během „velké cesty“ největší kus cesty vnitřní (prozradit jak, by znamenalo zkazit divákům překvapení) a na konci je mnohem lepším a soucitnějším člověkem. Kyle tento přerod ukazuje promyšleně a hluboce přesvědčivě.

Vládne kouzelným hlasem, zejména ve vyšších polohách, kde je jeho tenor jemný, krásně modulovaný a intonačně naprosto čistý. Krása jeho hlasu už od počátku naznačuje, že Stjerbinsky by měl být lepším člověkem, než se zdá; Herman moc dobře věděl, co dělá. Kyle skvěle vystihuje komičnost, odvahu i umíněnost postavy – je jako voják v tvrdé zbroji s měkkým srdcem. Jeho podání You I Like je naprosto strhující.

Brookshaw a Kyle tvoří dohromady nepřekonatelnou dvojici.

Jako vlastenka Marianne, kterou oba muži zbožňují, je Zoë Doano naprosto okouzlující. Do své role vnáší ducha 40. let i zářivou vřelost. Její hlas je líbezný a lehký a Hermanovým písním dává vše, co si zaslouží. Píseň I Belong Here podala s dokonalým citem.

Blair Robertson se při ztvárnění nelítostného nacistického padoucha rozumně vydal cestou Ralpha Fiennese: jeho kapitán SS je ztělesněním dokonalé výslovnosti a hedvábné, ocelové odhodlanosti. Jeho brutální čin ve vlaku byl o to šokující, s jakým šarmem vystupoval. V tomto případě platí, že méně je více.

Skvělé výkony podávají i Vincent Pirillo (vynikající hlas) jako Papa Clairon, otec nevěsty, jejíž svatbu naruší pronásledování Stjerbinského; Samuel J. Weir jako nešťastný ženich; Elizabeth Graham jako Mme Clairon a matka představená, a Michael Cotton jako agent, který přináší naději na záchranu. Celý soubor pracuje velmi efektivně a velké sborové scény fungují výborně.

Scény v cirkuse, na svatbě i v klášteře jsou plné vitality. Choreografie Cressidy Carré je ušitá na míru prostoru a soubor ji provádí s obrovskou energií. Píseň One Extraordinary Thing v závěru prvního jednání má neskutečnou sílu.

Po pěvecké stránce není co vytknout. Hudební nastudování Joanny Cichonské je precizní a dohlíží na to, aby každá nota i harmonie plně vyzněly. Sborový zpěv je jasný, plný a intonačně bezchybný. Je to radost poslouchat, navíc bez použití aparatury, což je ještě působivější. Cichonska a Chris Guard doprovázejí soubor na dvoje klávesy a tvoří jim dokonalou oporu.

Tato inscenace muzikálu, který byl neprávem opomíjen, je prostě skvělá. Každý se pro svou roli hodí a oba hlavní protagonisté jsou úžasní. Jerry Herman sice napsal I Promise You A Happy Ending pro muzikál Mack and Mabel, ale právě toto nastudování The Grand Tour tento slib o šťastném konci beze zbytku naplňuje.

Dokážete-li odložit cynismus 21. století a přijmout bajku o naději a radosti, nesmíte si toto představení nechat ujít. Pokud cynismus odložit nedokážete, měla by pro vás být tato inscenace povinná.

Zkrátka naprostý a nefalšovaný zážitek.