RECENZE: The Rhythm Of Life, St James Theatre ✭✭✭

Rhythm of Life

Divadlo St James’

11. července 2015

3 hvězdičky

Sám Cy Coleman přiznával, že jeho jméno nebývá skloňováno jedním dechem s velikány hudebního divadla, jako jsou Sondheim nebo Lloyd Webber. Dokonce i jeho největší hity „Big Spender“ a „Rhythm of Life“ si začaly žít vlastním životem a jen málokdy si je lidé spojí s jejich muzikálovými kořeny.

Byl tedy Coleman ve své době nedoceněný? Máme štěstí, protože divadlo St James’ Theatre právě uvádí revui největších hitů Cye Colemana, takže si na to můžeme udělat vlastní názor. Představení, které Colemana představuje jako „mistra chytlavých šlágrů“, nabízí písně z muzikálů jako Sweet Charity, Little Me či City Of Angels, ale i několik méně známých skladeb, které v Londýně zazněly vůbec poprvé.

Colemanova díla oceněná cenami Tony oživila čtveřice interpretů v kombinaci ansámblových čísel (včetně strhující závěrečné Rhythm of Life) a sólových vystoupení. Hvězdou večera byla veteránka West Endu Marti Webb. Ačkoliv se v první půlhodině zdála být trochu indisponovaná, vše napravila temperamentním a suverénním podáním písně „Nobody Does it Like Me“ z muzikálu Seesaw. Webb byla jasným lákadlem večera – dočkala se vlastního příchodu na scénu a publikum ji přijalo s náležitou úctou.

Zastínil ji však Cedric Neal, v podstatě nováček, jehož výkon sám o sobě téměř stojí za cenu vstupenky. Neal má snový hlas, sametově hebký, a přitom schopný neuvěřitelné vokální akrobacie. Jeho energické vystoupení publikum nadchlo; při závěrečné děrovačce se mu dostalo fantastických ovací. Jeho dvě sóla v druhé půli, „The Best Is Yet to Come“ a „Use What You Got“ (z muzikálu The Life), patřila k vrcholům večera – Neala se rozhodně vyplatí dál sledovat.

Debbie Kurup do své sólové interpretace „Big Spender“ vložila obrovskou dávku soulu a vytěžila z ní každý kousek dravé smyslnosti. Skvěle také využila komediální potenciál písně „The Oldest Profession“ (opět z muzikálu The Life), což je v jejím podání trefný povzdech znuděné a unavené lehké děvy. John Barr byl přesně tak spolehlivý, jak slibuje jeho bohatý životopis, a nejvíce zazářil v zábavném čísle „Never Met a Man I Didn’t Like“ z Will Rogers Follies.

Coleman má na kontě řadu velkých hitů a melodie ze Sweet Charity stále vyčnívají jako jeho nejsilnější kousky. Mezi nimi se však objevilo i pár slabších míst – například „The Colours of My Life“ z Barnuma je vcelku fádní číslo, které včerejšímu seznamu písní příliš neslušelo. Další skladba, „Where Am I Going?“, byla původně ze soundtracku Sweet Charity vystřižena a včerejšek neukázal mnoho důvodů, proč by v něm tehdy měla zůstat.

Zatímco spojovací texty jsou u revue klíčové, použití předem nahraného voiceoveru ubralo večeru na energii. Herci museli sedět jako břichomluvecké loutky, zatímco hlas shůry servíroval poněkud patolízalský doprovodný komentář. O Colemanovi ani o vývoji jeho kariéry jsme se toho moc nedozvěděli; ostřejší a nápaditější vazby mezi písněmi by večeru dodaly více tematické jasnosti.

Coleman tvořil v éře, kdy Broadway pravidelně okupovala hitparády. Ne každé číslo uvedené v rámci Rhythm Of Life si své místo v show zasloužilo, ale diváci odcházeli bez pochyb o tom, že to byl mimořádně talentovaný skladatel se schopností stvořit zaručené hity. Díky nadanému a všestrannému obsazení nebude zklamán ani ten, kdo se rozhodne v divadle poctivě „rozšoupnout“.