Recenze: The Rivals (Rivalové) – Theatre Royal Haymarket ✭✭✭

Martin Schurman hodnotí elegantní inscenaci komedie Rivalové v režii Petera Halla, ale postrádá v ní více ohně a vášně, než kolik tato produkce nabízí.

Peter Bowles a Penelope Keith se v Rivalech opět setkávají jako věční soupeři. Elegantní režie Petera Halla nabízí divákům mnohé. Scéna Simona Higletta sází na klasickou jednoduchost, která evokuje jak noblesní lázeňské kolonády v Bathu, tak stísněné salony vyšších vrstev. Celé představení je nádherně nasvíceno a kostýmy jsou skutečně přepychové. Přesto se člověk od prvního okamžiku nemůže zbavit dojmu, že Peter Hall režíruje spíše operu než činohru.

Kéž by tu bylo o kousek více sex-appealu nebo špetka nebezpečí! Tato inscenace je tradiční a líbivá, ale chybí jí jiskra. Pod povrchem se skrývá jen málo věcí, které by rozčeřily poklidnou atmosféru lázní 18. století. Robyn Addison v roli Lydie Languish s textem trochu bojuje a svou znuděnost vyjadřuje poněkud monotónním přednesem. Tam Williams jako její nápadník jde s hlasem opačným směrem a neustále přeskakuje v různých registrech. Tvoří tak zvláštní kontrast k vynikajícímu Ianu Conninghamovi v roli sluhy Faga, labužnicky sardonickému Tony Gardnerovi jako Faulklandovi nebo přirozenějšímu projevu Carlyss Peer v roli komorné a Annabel Schoely jako Lydiiny přítelkyně Julie. Dokonce i Kieron Self a Gerard Murphy v komických rolích Boba Acrese a sira Lucia O’Triggera sice vytěžili ze svých postav maximum, ale zachovali si civilní projev.

Rivalové jsou upovídanou komedií; většina prvního dějství slouží k seznámení s postavami a ve druhém je akce až trestně málo na to, aby diváka zaujala něčím jiným než obdivem ke krásným kostýmům. Naštěstí zde nejde ani tak o děj, jako o obsazení sira Anthonyho Absoluta a paní Malapropové – a v tomto ohledu produkce exceluje. Peter Bowles a Penelope Keith v těchto rolích vyzařují nakažlivou chemii a celým dějem proplouvají v lehkém flirtu. Jde však spíše o laskavé spříznění dvou starých přátel než o skutečné sexuální napětí. Bowles se se svou holí a úsečnou mluvou pohybuje po jevišti jako poloviční pantomimický záporák a poloviční chlípný strýček, zatímco Keith se vyhýbá obvyklému přehrávání a vnáší do role dojemnou lidskost.

Nakonec se však ani těmto dvěma hereckým legendám nedaří hru pořádně nakopnout. Najdeme tu sice několik skvělých momentů a vše příjemně plyne, ale k bodu varu se inscenace nikdy nepropracuje. Je to elegantní, to ano, ale až příliš sázka na jistotu.

Hraje se do 26. února. Více informací